Noc pomalu přechází v ráno a my už jsme dávno na nohou. Co však z dálky může vypadat jako spořádaný štrůdl turistů v helmách postupující sutí vzhůru, získává z blízka o něco zoufalejší rozměr. S každým krokem nahoru sjíždím o půl kroku zase zpátky. Už to mi neskutečně nahlodává hlavu. Po chvíli se zvedá ledový vítr, voda definitivně zamrzá v hadičce hydrovaku, prsty tuhnou tak, že nevyndám ani kapesník, natož vytoužený hroznový cukřík, a hlava se začíná divně motat. „Tak a dost,“ říkám si, „kašl