Řada nešťastných příhod - výsadek edition

Ano. Znovu na výsadek. Posledně jsem Martina hecoval, že 24 hodin je malej challenge. Takže upgrade: výsadek na 48 hodin. Dvojnásobná doba = dvojnásobný zážitky. A evidentně dvojnásobný množství fuckupů.  Znáte to. Takže. Začnu z lehka. Původně jsem měl jet s Honzou z Twista, ten ale namísto cestovní horečky dostal zánět osmičky. Honza je pryč ze hry. Stane se. Parťáka teda nechávám náhodě. Další změna: Martin - organizátor výsadku - se den před odjezdem nemohl hejbat, takže velení svěřil Vítkovi. Tím odpadl jedinej člověk ze skupiny, kterýho jsem měl znát. Takže se tak nějak zdálo, že se všechno sesypává. Nezbývá než vyrazit vstříc dobrodružství, right?

Ráno jsme se probudili někde v Rumunsku, dali jsme snídani, pak takovou poslední večeři a udělali se dvojice. Teda. 4 dvojice a jedna trojice. Po všemožných změnách jsem nakonec místo se dvěma holčinama byl vysazenej s Petrem. Nevadí, jde se. Nebo vlastně jede.

Nocleh nebyl lehkej. Po rozvázání očí bylo vidět, že není vidět nic. Byli jsme někde na dědině kde krom nás bylo zhruba dalších 5 domů. Kdo nikdy neslyšel rumunštinu tak možná neví, že vlastně i kdyby ji slyšel, nebude rozumět ani slovo. Takže domluva rukama nohama jenom né slovy. Protože ty prostě nefungovaly. Nejdřív se kvůli nám rozpoutala vyhrocená debata mezi třema ženskejma, kterou jsem ukončil naším odchodem. Tak nějak jsem doufal, že se za námi rozběhnou a ubytují nás. Za chvilku nás fakt doběhly a pomohly nám najít nocleh u jednoho z místních.

Takže noc první
Týpek s typkou, 32 a 20, ani slovo anglicky. Nechali nám jejich ložnici a oni šli spát kdo ví kam. Vzhledem k tomu, že jsme neměli peníze, nabídli jsme naše jediný bohatství: alkohol. Frajerovi zachutnal trochu víc a zanedlouho vytáhl z garáže dva pěti litrový barely jeho domácí pálenky. Takže se pilo a povídalo. Vlastně jsme se spíš snažili povídat, ale rozuměli jsme si tak maximálně jména. Potom byla hostina a tak. To není nic neobvyklýho. Co ale neobvyklý bylo je, že pán za mnou přišel, že mi chce něco ukázat. No a. Vysypal z igelitový tašky 4 mrtvý rybky a čekal asi, že je budu obdivovat. Tak jsem naplnil jeho očekávání a obdivoval jsem. Potom je hodil do vody a těšil se jak mi ukáže, že jsou vlastně živý. Úplně se mu jeho kouzelnej trik nepovedl a tři ze čtyř vyplavaly břichem nahoru. V průběhu večera rybičky furt vytahoval, ukazoval a pak mi jednu podal. Asi na pohlazení. Pecina.

Ráno jsme vzhledem ke konzumaci jeho alkoholu byli fakt rádi že vidíme.

Teďko by se asi hodilo napsat o druhý noci. Takže přeskočím všemožný stopy - konktrétně pak osm stopů - a jdu na věc.

Noc druhá
Dorazili jsme do města Alba Lulia dávno po setmění, plán byl…vlastně nebyl. Jedna z variant byla přespat v areálu kláštera, ale to nešlo protože důvody. Backup plán: jít někam z centra a zkusit najít útočiště u místních. Po chvíli hledání jsme nic nenašli. Šli jsme teda dál. Před námi jsme zahlídli hezkou otevřenou bránu a plot. Napadlo mě, že to je něco jako pražská grébovka - hezkej oplocenej park, kterej se třeba na noc zavírá. Po průchodu bránou bylo jasný, že to park není. Procházeli jsme dál a dál mezi náhrobky až do chvíle, kdy jsme narazili na hezký - v rámci možností - místo, kde se daly položit karimatky a složit hlava. Takže jo. Spali jsme na hřbitově a jo. Bylo to divný. Celta žádná, žďárák taky ne a stan už vůbec, takže hezká noc s vidinou mokrýho spacáku. Fain.


Vynechám dalších 7 stopů a začnu s mojí oblíbenou částí výsadku.

Pátrací akce
“Kluci, kdepak jste? Jste nedostupní”
V půl šestý večer nás vysadil v cílové vesničce jedinej člověk, co jsme za 48 hodin potkali, co mluvil anglicky - pravoslavnej kněz v jeepu. Z vesnice do cíle zbývalo 9 kilometrů pěšky, takže jasnej dochod za tmy. S chutí do toho a půl je hotovo. Když jsme poprvý sešli z cesty, cinkal jsem rolničkou na medvědy jak nikdy. Z prvního zabloudění jsme vybruslili poměrně rychle, třeba za hoďku. Druhý zabloudění byla vlastně trochu naše chyba. Stopli jsme lesáka a ten nás svezl z cesty, dovezl nás k jeho rozbitýmu traktoru a ukázal nám směr, kam se máme vydat. Šli jsme potokem hore a hore, pak taky dole. Po zahlédnutí červený značky jsem byl šťastnej jako blecha. Ne na dlouho ale vlastně. Když jsme přelézali prvních pět padlých stromů, nečekali jsme, že mezi stromy budeme prolejzat i následující hodinu. Myslete prosim taky na to, že je celou dobu tma, takže čelovka a rolnička jediný kámoši.

Nikdy jsem asi nebyl tak v prdeli jako tam.

Zhruba za hodinku jsme sestoupali až dolů k cílové jeskyni s očekáváním táboráku a 13 lidí. Nikdo tam ale nebyl.

Nedalo se svítit, musíme od jeskyně pryč, k nejbližšímu telefonu zavolat a zjistit co se děje. Naše telefony neměly totiž poslední tři hodiny signál. Při výstupu jsem zaslechnul volání mýho jména, to vždycky rád slyšim, zvlášť potom v takovýhlech situacích. Ukázalo se že všichni už byli v tábořišti a nám jediným se nepodařilo dovolat, tak se nás vydali hledat. Dokážu si představit, že situace byla na obouch stranách dost stresující.

image
Důkaz tmy kdyby něco


No ale našli jsme se, takže za mě rozhodně důvod pro pifka.
Tim se dostávám asi k poslední věci, co se nepovedla.

Koupačka v mínusu
Sedělo se u ohně, zpívalo se a byl tam i nějakej alkohol. Když zábava končila, zvedl jsem se, že pomůžu holčině postavit stan. Co se stalo dál rozhodně nebylo, jak se může zdát kvůli alkoholu, skoro jsem nepil. Když jsem se zvedal, překračoval jsem karimatku, na který se sedělo, ale při došlápnutí jsem zjistil, že neni kam došlápnout.

Jsou dvě ráno, mrzne a já právě spadl do potoka ve všem oblečení na zimu, co jsem měl. Chvilku jsem ve vodě ležel, než mi došlo, co že se to právě stalo.

Nedalo se nesmát.

image
Omrzlá basa s mým večerním koupáním v pozadí


Přes to všechno jsem si výsadek užil. Fakt jo. Byla to super akce. Sešla se neuvěřitelná parta lidí a cesta, kterou jsme podnikli - necelých 400km - stopem, byla pecková. Rozhodně děkuju moc Martinovi a Sabče, který to celý naplánovali a pak Vítkovi, Sabče a Alče za super akci a za to, že jste nás našli. ❤️. A jo. Je to akce Expedition Clubu.

image

Zajímavost na závěr
Za posledních 96 hodin jsem svůj život svěřil do rukou 20 různým řidičům v 17 různých autech.