Bosna – z vrcholů hor až do Orientu

Když jsem se zmínil známým, že se chystám do Bosny, někteří nade mnou málem udělali kříž. Že prý mě tam zabijí, že se tam střílí. Taková pověst Bosnu někdy provází, kupodivu i desítky let po válce. Divoká, nestabilní země plná znesvářených křesťanů a muslimů. Co naplat, se všemi jsem se rozžehnal, sepsal závěť a naše devítka statečných, která se sešla v brněnské klubovně Expedition Clubu, vyrazila pod vedením Barči na výpravu do divokých končin plných nástrah.

Skutečnost je pochopitelně zcela jiná. Vyrážíme expedičním veteránem Fridtjofem na noční cestu přes pět států. Cílem je Sarajevo, naše první celodenní zastávka a spíše méně namáhavý začátek výpravy. Pohodlí při dlouhých přejezdech sice není silnou stránkou Fridtjofa, ale vidina zážitků v pohodě vyvážila všechny bolavé krky a ztuhlá záda. Ráno nás již zastihuje divoce kličkující po přeplněných ulicí Sarajeva, které mnohdy ještě nesou nezhojené jizvy války v podobě rozstřílených fasád domů.

Na mysli nám ale nejprve vytane úplně jiná válka, protože hned na začátek míjíme místo Sarajevského atentátu. Trochu překvapivě vlastně jen velmi zanedbané místo u mostu, na kterém kdysi stával honosný památník, připomíná, že zde byl smrtelně raněn následník trůnu Rakouska-Uherska a že právě tady se svět v roce 1914 zřítil do krvavé lázně „Velké války“. Spěšně se proplétáme davem a vydáváme se do čtvrti Baščaršija, kde na nás čekají křivolaké uličky s úplně jinou podívanou. Starý turecký bazar v kulisách historického města je plný naleštěného zboží s puncem dalekých krajin. Co na tom, že je to jedna velká past na turistovu kapsu a všichni to dobře vědí – tady vám přeci jen podává ruku romantika orientu ze starých románů a to se cení. Kdo by tu neutratil pár mincí na nějakou tu naleštěnou cetku.

Pobyt v Sarajevu si ještě zpestřujeme vycházkou na vyhlídku nad městem a pak už míříme k jiné zajímavosti - troskám sportovního areálu Zimních olympijských her z roku 1984. Zvláštní pohled na bobovou dráhu pohlcovanou lesem, černý a ponurý hotel či rozpadající se skokanské můstky, které shlížejí do údolí jako nestvůrné pomníky pomíjivosti krátkodobé slávy a pozornosti světa, která tohle místo opustila záhy poté, co byla předána poslední medaile a vypnuta poslední kamera televizních štábů.  

Stejně tak i my opouštíme tohle světem zapomenuté místo a vydáváme se do visočických hor. Čeká nás chata, měkká matrace, teplé jídlo a dobré pití. Všeho užíváme do sytosti. Chata se nám stává příhodnou základnou po dva večery a dny, takže spokojeně užíváme výprav po okolních horách. Nejprve trochu trápíme Fridtjofa, který musí zvládnout jízdu lesní cestou, která by se stejně dobře dala nazývat občasným korytem potoka. Pekelnou jízdu však zvládne jak Fridtjof, tak náš zocelený řidič Filip a brzy již parkujeme v pohoří Trjeskavica, kde rudé výstražné cedule s lebkou varují před zaminovanou krajinou. Důsledně se tedy držíme stezek a bez obtíží vystoupáme na vrchol Mala Čaba, kde užíváme prvního odpočinku na vrcholu. Zpět nás zažene až hřmění v dálce a hrozba bouře v horách. Další den nás čeká pro změnu výprava do pohoří Bělašnica, kde z vrcholu Vito záhy prcháme před mračny jakýchsi okřídlených mravenců, se kterými se bohužel nedá nijak rozumně domluvit.

Pak již vše balíme a přesouváme se do národního parku Sutjeska. Cestu si zpestříme prolézáním tanku, který stojí coby památník bitvy kus od cesty a po nutných nákupech nás čeká další fuška pro Fridtjofa a Filipa a v národním parku za noční tmy stoupáme další fajnovou lesní hrbolaticí do sedla Prijevor, kde nocujeme a poprvé si před usnutím užíváme nejkrásnější hotelový strop na světě, zářící mléčnou dráhu.  

Večerní příjezd našim zrakům skryl okolní krajinu a tak se nám teprve s ranním úsvitem naskýtá nádherný výhled na majestátní štíty kolem a do údolí pod námi. V překrásném ránu pak při balení tábora řešíme důležitou otázku. Česká nás výstup na Maglić, nejvyšší horu Bosny, ale taky sestup do Černé hory k jezeru Trnovačko, kde nocujeme. Otázka zní – jít lehčí, ale delší cestou bez báglů, se kterými bychom nejdřív sešli dolů k jezeru a ztratili tak cenné výškové metry, nebo se pochlapíme a zkusíme vydupnout nejvyšší horu na těžko po krátké, ale podle všeho nejspíš dost ostré cestě a pak už jen k jezeru dojdeme a svalíme se na zem? Rozhodnutí nebylo jednoduché, ale nakonec se uradíme lehce zariskovat dřinu a vyrazit na steč rovnou ze sedla s veškerou výbavou na zádech.

 

A bylo to rozhodnutí správné, protože cesta k vrcholu se brzo změní v příjemný adrenalin, při kterém v polovině cesty odkládáme turistické hole a musíme i rukama sáhnout do skal, což při zátěži na zádech a hloubce pod námi vyvolává příjemné mrazení a pocit, že to není jen tak. Pod vrcholem nás dokonce čeká i pár traverzů s ocelovými lany, ale všichni zvládají s přehledem a na vrcholu hory si můžeme spokojeně plácnout, protože jsme na sebe přeci jen trochu pyšní. A že jsme udělali dobře s volbou cesty, zjišťujeme i následovně při sestupu k jezeru, protože cesta tamním suťoviskem je nejen delší, ale také podstatně nepohodlnější. Věru, nechtěl bych to jít tam a zpět. Dole u čarovně vyhlížejícího jezera nás krom krásných zákoutí čeká to nejlepší, co mohlo, tj. vychlazené pivo. Zasloužené.

Po několika vrcholech z předchozích dnů se ráno pro změnu noříme do zemských hlubin a proplazíme se blízkým jeskynním systémem. Odměnou za odřeniny a chlad nám je krápníková výzdoba a tiché rozjímání v černočerné tmě. Pak už balíme náš tábor a vyrážíme zpět do sedla k autu, protože dnes nás ještě čeká dlouhý přejezd do proslulého Mostaru. Na programu je nyní pro změnu pár turistických perel a ubytování v hostelu.

 

Mostar. Perla s pohnutou historií. Dorážíme na místo v podvečer a než se ubytujeme a projdeme nutnou hygienou, je již tma a přichází chvíle vyrazit do večerního města. Procházíme několika zanedbanými ulicemi kolem polozřícených domů, které rozhodně nenasvědčují, že jsme v turistickém centru. Ale jako mávnutím kouzelného proutku se vše mění a kamenné schody nás vedou do zcela jiného světa, do úzkých uliček kolem světově proslulého Starého mostu, které jakoby žily vlastním životem. Večerní starý Mostar je jako vybroušený drahokam, lesknoucí se zlatem a stříbrem. A to nejen působivě nasvícenými historickými budovami v centru, ale opět i nekonečnými řadami stánků s orientálním zbožím, které pod černou oblohou a ve světle lamp vynikne o to více svým leskem a celé ulice vypadají jako Aladinova jeskyně pokladů. Všechno to naleštěné nádobí a šperky, které se vrší na stolech, stolcích, policích, na stěnách i na zemi, pestré koberce a oblečení, obrazy, rozzářené mozaikové lampy a barevné vodní dýmky, to všechno bije do očí jako nekonečný festival barev a lesku.

Procházíme zaplněnými uličkami, zaskočíme na výtečnou večeři do restaurace, kde nám Barča i přes všeobecný mumraj v ulicích vyloženě vyorodovala volný stůl pro celou výpravu, a večer zakončujeme posezením, popíjením a klábosením na pláži pod Starým mostem. Je tropická letní půlnoc, všude kolem v ulicích stále kolotá život a vyhrává hudba, přesto dole na pláži je příjemně prázdno a tak užíváme klidu a krásného výhledu na osvětlený most a staré město nad námi. Nebýt tak unavení z předchozích dní, patrně bychom tam v té atmosféře zůstali ještě dlouho do noci. Po noci na měkkých matracích a teplé snídáni vyrážíme opět do zaplněného města, tentokrát již v parném dni a v méně romantických davech turistů, utratit poslední peníze za všemožné drobnosti pro sebe a své blízké. Zastavujeme pak ještě nad městem u obřího kříže, který v Mostaru u muslimské populace budí tolik kontroverze. Pokocháme se výhledem na město a dáváme Mostaru definitivně sbohem.

Parný letní den v autě nás velmi záhy udolal a nejkratší cestou míříme k vodopádům Kravica. Nekonečné proudy vody, tříštící se o skály a mizící v jezeře ve smaragdově zeleném údolí nás až zaskočily svou monumentálností a nádherou. Turistickou vložku pak zakončíme návštěvou nádherného středověkého městečka Počitelj, které si za nedávné války také prošlo svým, nicméně neztratilo své historické kouzlo a prozatím je i prosté davů turistů. Procházíme město, užíváme vyhlídky z jeho hradeb a starých věží a míříme zase dál, zpět do hor, daleko od hlučícího davu, kde se u Planinárského domu v pohoří Prenj chystáme v klidu strávit náš poslední večer na naší výpravě. Bez zbytečného lesku, jen v kamarádském kruhu mezi stany našeho tábora, pod hvězdnou oblohou. Ráno vše balíme a vydáme se na kratší vycházku, užít ještě naposledy horských výhledů a ticha. Pak už nás čeká jen smutná cesta domů, kam dorážíme hluboko v noci a sklesle se loučíme v ulicích Brna, odkud nás vlaky a autobusy rozváží do všech stran k běžným starostem. Nikdo nás kupodivu nezastřelil ani neokradl, jsme jen bohatší o spousty krásných zážitků ze zajímavé země na hranici mnoha kultur. Bosna už zůstává jen krásnou vzpomínkou.