Většina cest, které každý z nás podniká, má nějaký plán, nějaký cíl. Naše výprava lodí do Turkmenistánu nebyla výjimkou, tedy alespoň co se plánu týče – chtěli jsme navštívit jednu z nejuzavřenějších zemí světa. V čem je ale tato výprava jedinečná a v čem vyčnívá nad ostatní, je fakt, že absolutně nikdy netušíte, kdy se kde ocitnete a co na vás čeká. K tomu, aby výprava proběhla bez komplikací, potřebujete dva důležité faktory. Tím prvním je zkušený průvodce a tím druhým, nejdůležitějším, je skvělá parta lidí, která je ochotna přijímat výzvy na denní bázi a jít do každého dobrodružství naplno.

Obojí se nám sešlo na květnové cestě, která vedla z Ázerbájdžánu do Turkmenistánu a zakončit jsme ji měli v Uzbekistánu. Osud tomu ale chtěl, že jsme nakonec navštívili pět zemí – k výše jmenovaným jsme přidali ještě Kazachstán a Tádžikistán – a vyzkoušeli si jednu z nejdivočejších cest ve Střední Asii nebo poznali život horalů.

Vezměme to ale postupně. Naše putování začínáme v ázerbájdžánském hlavním městě Baku. Tato zcela neprávem opomíjená metropole nás uchvátila hned první den svým skvělým mixem historie a moderní architektury. Všude bylo čisto, lidé byli příjemní a velice přívětivé ceny nás donutily hned na začátku uznat, že Baku je rozhodně destinací, kterou se vyplatí navštívit, pokud toužíte po překrásném městě bez davů turistů.

Věděli jsme, že první den naší cesty loď, která pravidelně přepravuje náklad mezi Ázerbájdžánem a Turkmenistánem, pravděpodobně nepojede. Proto jsme se rozhodli poznávat Ázerbájdžán i v následujících dnech. Samozřejmě jsme ale neustále sledovali pohyb plavidel přes Kaspické moře. Abychom uvedli vše na pravou míru – lodě, které jezdí mezi Ázerbájdžánem a Turkmenistánem, nemají žádný jízdní řád. Jezdí, až se naplní. Nejsou to plavidla pro pasažéry, ale pro nákladní auta, proto se nedá čekat žádný přehnaný luxus ani přesný čas nalodění či doplutí. Právě to však činí celou výpravu nepředvídatelnou a dobrodružnou.

První tři dny jsme tak poznávali Ázerbájdžán a jeho nejznámější místa, jako jsou duhové hory připomínající cukrovou vatu nebo bahenní sopky, jejichž koncentrace je zde pravděpodobně největší na světě. Vydali jsme se také do podhůří Kavkazu, kde jsme objevili starobylé vesničky. Jedna věc se musí Ázerbájdžánu nechat – zdejší obyvatelé jsou až neuvěřitelně přátelští. Rádi se s vámi zapovídají, pozvou vás na čaj nebo si s vámi zahrají domino či karty. Je to zkrátka jiný svět, který se z našeho středoevropského pojetí života už pomalu vytrácí. Čas tady totiž nehraje žádnou roli.

Postupně se ale začalo zhoršovat počasí. Zatímco první den v Baku byl prosluněný, v dalších dnech se přidal nejen déšť, ale i silný vítr, což pomalu ale jistě začínalo komplikovat naše plány. Za silného větru totiž lodě napříč Kaspickým mořem nejezdí a předpověď na následujících několik dní nevypadala vůbec dobře. Loď, na kterou jsme se měli nalodit, stála už několik dní bez hnutí v přístavu. Muselo tedy přijít rozhodující hlasování: čekat minimálně dalších pět dní v Ázerbájdžánu, nebo zvolit neméně lákavou alternativu – přeletět do Kazachstánu a odtud pokračovat po zemi po jedné z nejdobrodružnějších tras ve Střední Asii? Rozhodnutí bylo poměrně jednoznačné, a tak se čtvrtý den naší cesty ocitáme v kazašském Aktau.

Aktau je velmi depresivní místo, obzvláště v situaci, kdy silně prší a fouká. Ve městě panuje sovětská atmosféra a dalo by se říci, že se zde doslova zastavil čas. Jedná se totiž o město, které bylo účelově vybudováno Sověty na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století. Původně bylo přísně utajováno, protože se v jeho okolí nejen těžil uran, ale nacházel se zde také tajný jaderný reaktor. Veřejnosti se město v podstatě otevřelo až po rozpadu Sovětského svazu. V rámci celého Kazachstánu jde však o strategické místo, a to především díky velkému přístavu.

Více než samotné město nás ale zajímá naše cesta pouští na hranice s Turkmenistánem. Jak ji nejlépe popsat? Jako totální masakr! Cesta se táhne stovky kilometrů pouští a v tom lepším případě je samá díra – v tom horším asfalt chybí úplně. V hustém dešti tak auta musí projíždět hlubokým bahnem po nezpevněných cestách, kde čas od času potkáváme zapadlý kamion, který nemá šanci se odtud bez pomoci dostat.

Teploty padají k nule a my přijíždíme na hranice s Turkmenistánem velmi brzy ráno. Následují přísné kontroly, a to jak na kazašské, tak především na turkmenské straně. Musíme například projít i testem na COVID, který se snad nikde jinde na světě již nedělá. Po zhruba třech hodinách na hranici, během nichž chodíme v bahně a mrzneme v dešti, konečně dostáváme razítka a je nám povoleno vstoupit do jedné z nejuzavřenějších zemí světa.

Proč tomu tak je? Turkmenistán si tento status drží kvůli extrémnímu totalitnímu režimu, který zemi po vzoru Severní Koreje kompletně izoloval od vnějšího světa. Stát uplatňuje absolutní kontrolu nad svými občany, prakticky zlikvidoval nezávislá média a cenzuruje internet, přičemž většina globálních sociálních sítí je zde zcela blokována. Pro cizince je získání turistického víza kvůli přísným byrokratickým prověrkám téměř nemožné, a těch několik málo šťastlivců, kterým se do země podaří vstoupit, se může pohybovat pouze v doprovodu vládních průvodců. Tento přísný izolační status si režim může dovolit financovat díky obrovským zásobám zemního plynu, které zemi zajišťují ekonomickou soběstačnost bez nutnosti otevírat se světu. Jaká je ale realita?

Ihned na hranicích se potkáváme s naším průvodcem. Malý chlapík s velkým srdcem je nám plně k dispozici. Ačkoliv jsme na cestě již několik dlouhých hodin, naše putování teprve začíná a musíme urazit ještě 250 kilometrů do prvního velkého města jménem Turkmenbaši. Zde se mimochodem nachází i přístav, do kterého jsme měli původně připlout. Ani alternativní cesta kazašskou a následně turkmenskou pouští však nebyla špatná – naopak, všechny nadchla svou syrovostí a opuštěností.

První den se tak nesl v duchu cestování po rozbitých silnicích a neustálého přesouvání hlouběji do vnitrozemí. Nocujeme opět dobrodružně na opuštěném, avšak pro muslimy posvátném místě. Přijíždíme za tmy, takže nic moc nevidíme, a usínáme hned vedle starobylého mauzolea a mešity. Až ráno objevujeme rozlehlost celého tohoto komplexu, který zahrnuje svatyně, hrobky a hřbitovy, to vše uprostřed pouště s nádhernou kulisou barevných hor všude kolem. To, co nás sem táhne, je návštěva jednoho z nejúchvatnějších přírodních divů Turkmenistánu – kaňonu Yangykala. Příroda zde vytvořila scenérii, která vypadá jako z jiné planety. Při focení té nádhery se sami sebe několikrát ptáme, zda jsme skutečně stále na Zemi. Bizarní skalní útvary hrající nejrůznějšími odstíny písku dávají spíše tušit, že se nacházíme na Marsu nebo na fiktivní planetě Tatooine ze světa Star Wars.

Turkmenistán je zhruba šestkrát větší než Česko, což dává tušit, že zdejší vzdálenosti budou o dost větší, než na jaké jsme zvyklí z naší domoviny. Navíc většinu země zabírá poušť Karakum, takže nás na cestách doprovázejí hodiny a hodiny jízdy krajinou, kde nepotkáme žádné vesnice ani města. I to je ale zajímavé.

Na jeden večer zastavujeme v historické vesnici Nokhur. Leží v horách na hranici s Íránem a zdejší obyvatelé z kmene Nokhurli věří, že jsou přímými potomky vojáků z armády Alexandra Velikého, který tudy procházel během svého asijského tažení ve 4. století př. n. l. Podle jedné z lokálních verzí příběhu zde Alexandr zanechal své zraněné nebo nemocné vojáky, kteří se uzdravili, usadili se v horách a smísili se s původním obyvatelstvem. Do jaké míry je tato legenda pravdivá, nevíme, faktem však je, že zdejší obyvatelé jsou na ni patřičně hrdí. Alespoň trochu nahlížíme do života místních díky tomu, že můžeme spát v domě jedné z rodin, která se o nás stará přímo královsky. Navštěvujeme také zvláštní hřbitov, který je typický pouze pro tuto vesnici a nikde jinde v Turkmenistánu jej nenaleznete. Tento mystický hřbitov v Nokhuru udivuje stovkami náhrobků ozdobených masivními rohy horských koz, které mají podle starobylých animistických tradic chránit duše zemřelých před zlými duchy.

Jedním z nejznámějších míst, které musí každý cestovatel navštívit, je turkmenská Brána do pekel. Jedná se o kráter, který vznikl v roce 1971 po sovětském geologickém průzkumu v poušti Karakum, kdy se propadl strop podzemní jeskyně plné zemního plynu. Aby inženýři zabránili úniku jedovatých plynů do okolí, ložisko zapálili v domnění, že vyhoří za několik dní. Tento gigantický planoucí a syčící kráter však hoří bez přestání už více než půl století. Na místo přijíždíme těsně po západu slunce a naskytne se nám neuvěřitelná podívaná. Někdo by si mohl říct, že se jedná jen o díru v zemi, kde hoří pár ohňů, ale právě to ji dělá tak zajímavou. Ještě působivější je kráter Darvaza za úsvitu. Nacházíme se uprostřed pouště, v srdci Turkmenistánu, a cesta k tomuto úkazu trvá hodiny, během nichž jedete po snad nejděravější silnici světa. Vidět však vycházet slunce na pozadí hořícího kráteru, na to se jen tak nezapomíná.

Po noci strávené v jurtě u Brány do pekel nás čekají dva dny v hlavním městě Ašchabadu. Toto město patří k nejpůsobivějším na světě, a to hlavně díky tomu, že prezidenti, kteří zemi vládnou od rozpadu Sovětského svazu, z něj udělali výkladní skříň z mramoru a zlata. Snad nikde jinde na světě nenaleznete tolik pomníků a budov z mramoru, který se sem dováží až z Itálie. Na někoho by město mohlo působit až bizarně, faktem ale je, že nic podobného ve světě neuvidíte, a návštěva Ašchabadu je skutečným vrcholem celé naší expedice. Věděli jste například, že město má více než tucet zápisů v Guinnessově knize rekordů? Aby toho nebylo málo, navštívili jsme také chovnou stanici jedinečného koňského plemene, které pochází přímo z Turkmenistánu. Jmenuje se achaltekinský kůň (Ahal-teke) a vyznačuje se doslova zlatavým leskem srsti. Ašchabad poznáváme skutečně důkladně. Jiné expedice se zde zastavují třeba jen na půl dne, nám ale byly dva dny málo. Poznali jsme město i jeho obyvatele opravdu do hloubky, za což jsme velmi vděční.

Původním plánem naší expedice bylo pokořit nejvyšší horu Turkmenistánu. Bohužel osud tomu na naší výpravě již po několikáté chtěl jinak a k tomuto výstupu jsme nedostali povolení. Musíme tedy opět improvizovat a během pár minut vymýšlíme náhradní plán. Z Ašchabadu odjíždíme lůžkovým vlakem do třetího největšího města Turkmenistánu Mary, které je zároveň průmyslovým centrem země. Samotné město působí klidně, my si ale užíváme nákupy a jídlo na místním bazaru. Vše je tak autentické, že si kolikrát připadáme jako v nějakém dokumentu. Navštěvujeme také jednu z nejstarších a nejzajímavějších archeologických lokalit v celé Střední Asii, kterou je starobylé město Merv. I tady se zastavil Alexandr Veliký a město se po určitou část dějin jmenovalo Alexandria Margiana. Při procházce pozůstatky města člověku doslova mrazí v zádech. Právě Merv byl v průběhu dějin jedním z největších měst světa, údajně zde žilo až půl milionu lidí. Právě zde se zastavovaly karavany proudící po Hedvábné stezce a město bylo hlavním centrem vzdělanosti ve Střední Asii.

Po Mervu nás čeká již jen přejezd nekonečné pouště Karakum až na hranice s Uzbekistánem, odkud putujeme dále do historického města Buchara. Toto středověké centrum islámské vzdělanosti nabízí nespočet historických památek z dob Hedvábné stezky, až z toho hlava přechází. Kdo nekoupil ručně tkané koberce v Turkmenistánu, kupuje ty pravé hedvábné z Buchary. Bucharu poznáváme dnem i nocí a následně se přemisťujeme do Tádžikistánu. Důvod byl jednoduchý – v Uzbekistánu právě vrcholí turistická sezóna a davy lidí nás doslova odradily. Již poněkolikáté tedy improvizujeme a odjíždíme do tádžických hor, abychom turistickému ruchu unikli. Ukazuje se to jako naprosto geniální nápad, protože do Tádžikistánu jezdí o poznání méně turistů než do Uzbekistánu. Ve městě Pandžakent se ihned zamilujeme do úsměvů místních obyvatel, kteří nás vítají čajem, skvělým šašlikem a vřelým objetím. V horách se poté vydáváme objevovat zdejší jezera a nemůžeme být osudu vděčnější za to, kam všude nás zavál. Překrásné horské scenérie, blankytně modrá jezera, a hlavně nocování v malé vesnici u místní rodiny obohacují celou naši expedici nejen o razítka v pasu, ale i o hluboké uvědomění si toho, jaké máme v životě štěstí. Pobyt u místní rodiny, která nás přijala za vlastní, nám jen potvrdil, že všude na světě žijí dobří lidé.

Po čtrnácti dnech na cestě a více než čtyřech tisících najetých kilometrech končíme naši výpravu v nejznámějším městě na Hedvábné stezce, kterým je legendární Samarkand. Toto tyrkysové město je jedním z těch míst, které by měl alespoň jednou za život každý cestovatel vidět a zažít. To ale platí o celé této expedici. Sice měla jeden hlavní cíl, Turkmenistán, ale jak jistě každý dobrodruh ví, i cesta může být cíl a plán se může kdykoliv změnit. Nám se změnil několikrát, ale právě díky tomu jsme mohli Střední Asii poznat skutečně zblízka.