„Ty vole, pojedeme v úplně stejný sestavě jako na Gasherbrum, to by bylo debilní, kdybys zrovna ty měl chybět,“ peskuje mě do telefonu Martin zhruba o rok později. „Mě ten Broad Peak ale moc nebere,“ odpovídám. Ale je mi jasný, že jsem v pasti. Já ty hory nějak neumím odmítat a s Martinem jsem stál na vrcholu už dvou osmitisícovek. Takže je to jasný, on se beze mě jet bojí, protože by s sebou neměl talisman úspěchu. „Ok, jedu. Co s tebou mám dělat, když teda jedou i všichni ostatní,“ rezignuji. Pokud předběhnu, tak jsem si tehdy nechal namazat medem nejen hubu, ale asi i zbytek těla. Sestava na expedici Broad Peak 2023 nakonec vypadala tak, že jsem v ní byl já, Martin a pak sedm úplně nových lidí.

Na světě je 14 hor svojí výškou přesahujících 8 tisíc metrů nad mořem. Proč jsme vlastně zvolili Broad Peak? Těch důvodů je několik. Martin už před letošní akcí na dvě vylezl, já dokonce na tři a Broad Peak mezi nimi nebyl. Dále Pákistán už docela dobře známe a zdejší osmy jsou ekonomicky dosažitelnější něž-li ty, co nabízí sousední Nepál či Čína. A v neposlední řadě tu byla teoretická možnost vylézt, plně aklimatizovaní, v případě úspěchu na Broad Peaku, ještě na jeden osmitisícový kopec hned vedle… Broad Peak nejdříve dostala od prvních cestovatelů a zeměměřičů jméno K3 jako další v pořadí po naproti stojící hoře K2. Později si zeměpisci všimli, že její vrcholová část měří půl druhého kilometru, a inspirovalo je to k přejmenování hory na Broad Peak, tedy „Široký štít“.  Do času naší expedice stálo na vrcholu deset českých horolezců, včetně jedné ženy.

Logistika celé naší letní akce byla letos trochu složitější, letěli jsme na několik skupinek z různých částí světa s tím, že se všichni potkáme až v základním táboře pod Broad Peakem. Já, Lukáš Dubský a Tomáš Turský přilétáme do Islámábádu již 18. června. Martin mi navíc letos přes svůj Expedition Club umožnil vzít s sebou i skupinku trekařů, kterým mám tu čest letět ukázat ty hromady kamení, co se na cestě po ledovci Baltoro na treku k osmitisícovkám válí. O tři dny později z Čech vyráží další část expedice. Martin si přibaluje Pavlínu Adam, Petra Toboláka, Dušana Vrtala, a taky početnou skupinu svých trekařů. V Islámábádu na ně čekají poslední dva účastnící expedice, Američanka Sarah Krueger a v Americe žijící český nomád Honza Červenka.

Jak rád bych napsal, že navzdory složité logistice vše klapalo, ale pár tragikomických scén to též přineslo. Již do Istanbulu mi volal Martin, že dva moji trekaři mají špatný typ víza a patrně s námi nebudou moci jít a tak hrozí, že se jen prolétnou na druhý konec zeměkoule a pojedou domů. Super. Celý den pak na ně na letišti koukám a dělám, že se nic neděje, říct jim to nic moc neřeší, tak radši mlčím, potím se a soucítím. Dělám, co můžu, ale dvojice je v byrokratické pasti. Martin si taky řeší takovou krutou samoblamáž. Před odjezdem z Ostravy na letiště do Prahy si zapomněl ve scanneru pas. Skupina odlétá bez něj, naštěstí se podaří najít pro Martina brzký alternativní spoj z Vídně. Na velitele celé akce skvělý počin na úvod!

Alespoň se člověk nestačí nervovat z životu nebezpečného výstupu na osmitisícovku, který nás v nejbližších týdnech čeká. Jsme poměrně zajímavá sestava u mnohých s naprosto nepředvídatelnými šancemi na vrchol. Já beru své dva kamarády, Martin zverboval zbytek. Zvláštním případem je Honza Červenka, kterého jsme v roce 2021 potkali na svazích Gasherbrumu 2 a shodli jsme se, že příště tohohle borce musíme získat do týmu. Měl za sebou vrcholy dvou osem a mnoho dalších cenných zářezů na jiných velikánech. Martin přivedl do týmu dokonce 2 ženy, Pavlínu a Sarah. „Obě jsou mega silné. Nedávno přešli celý hřeben Himaláje, teď lezou nějaké šestitisícovky v Peru, ty nám prošlapou cestu,“ líčí vypočítavě. Účast žen na podobných akcích je vždy osvěžující. Na druhou stranu je jasné, že dříve nebo později budou vystaveni našemu mužskému primitivismu. Ale snad i tohle je pro ně pochopitelné a přizpůsobí se. Mezi mé koně ve výpravě patřil Lukáš Dubský. V roce 2018 se mnou stál na vrcholu Nanga Parbat (8 125 m), ale přeci jen už má pokročilý věk a na kopec si vezl problém, který snad ani nikdy sám úplně nepřizná. Na konci července se mu mělo narodit miminko a to na klidu při výstupu a ochotě riskovat zrovna nepřidá. Druhým mým koněm byl Tomáš Turský, dlouholetý kamarád, vynikající sportovec, bývalý elitní volejbalista, horolezec zatím spíše instantního typu. Petr Tobolák a Dušan Vrtal byla prověřená dvojice z akcí Expedition Clubu, osma měla být vyvrcholením jejich cestovatelsko horolezecké vášně.

Po příletu do Islámábádu následoval prakticky okamžitý přelet do severo-pakistánského města Skardu, vstupní bráně do pohoří Karakorám. Tam už si nás rozebrali lidé z agentury Blue Sky, jež náš pobyt v horách zaštiťovala. V praxi to vypadá tak, že zaplatíte majlant a oni pro vás zařídí veškerou byrokracii, logistiku dopravy a doprovodu na treku až k úpatí hory, kterou jste si vybrali. Zároveň vyfasujete na celou dobu vaší dovolené jako dozor armádního důstojníka, dále kuchařský tým, který vás bude zejména při pobytu v základním táboře udržovat při životě nekonečnou zásobou jídla. Pálivého jídla. Velmi pálivého jídla!

Skardu je svým způsobem hezké provinční město regionu Gilgit-Baltistán. Jeho poloha ho předurčuje k určité izolovanosti od okolního světa. Daleko, vysoko, prach, štěrk. Silnice sem vedou, ale vrtochy počasí si občas dělají s dopravou sem, co chtějí a letecká doprava do Islámábádu a zpět je také spíše loterie, zda letadlo poletí či ne. A když letí, tak je to zážitek za milion. Let trvá zhruba hodinu a během té doby se vám za okénky zjevuje to, proč sem míří horolezci a trekaři z celého světa. Vrcholným zážitkem je kroužení na dosah vrcholu Nanga Parbat, majestátní osmitisícovky, jež svým masivem zde ukončuje pohoří Himaláje. Pilot vám neustále předhazuje další a další návnady a vy jen zíráte a v mezičase jíte housku s divnou oranžovo hnědou pomazánkou neurčité chuti, tradiční to jídlo servírované na zdejší trase. Jsme ve Skardu. Navíc vzduchem, nemusíme se asi dvacet hodin plahočit džípem po Karakoram Highway.

Ve Skardu bydlí Ghulam Mohamad. Bodrý chlapík věku mezí 50-ti a smrtí. Velmi pracovitý a místních poměrů všeznalý majitel a provozovatel největší místí cestovní agentury Blue Sky. Svůj byznys rozjel před pár desítkami let a dnes patří k tomu nejspolehlivějšímu, co Pákistán nabízí. Oproti naší návštěvě před dvěma roky si tu stihl nechat postavit nový hotel, kde ubytovává svojí horolezeckou klientelu. Ve foyé se to jen hemží opálenými drobnými Šerpy, bílými Evropany a všemožnými podivíny, co si přijeli plnit nejrůznější sny. Trekaře posílám na výlet na Marsur Rock (taková skála tvaru špičatého nosu nedaleko odsud) a jdu řešit byrokracii. Jak jsem již zmiňoval highlightem je zkusit přesvědčit místní úředníky, aby s námi mohl jít na trek i Lukáš a Lucka s chybnými vízy. Nakonec to jde, ale pár dní to bude trvat, a proto zanecháváme dvojici svému osudu ve Skardu, ať počkají na Martinovu skupinu. Půjdou nakonec s nimi, bohudík alespoň za tohle řešení. Džípem odjíždíme na začátek treku do vesnice Askole. Předpokládaných 8hodin jízdy se mění v nekonečnost v momentě, kdy se před námi urve kus cesty. Bylo velkým zážitkem vidět asi 200 Pákistánců, co se v tu domu rozhodne cestu znovu postavit, několik hodin pomocí lidského řetězu hází tento dav vášnivě kameny na místo zhroucené cesty, až sesuv zcela vyspravíme a již za tmy můžeme jet dál.  

V Askole začíná trek k ledovci Baltoro na jehož konci spatříte majestátní karakoramské osmitisícové vrcholy. Na dosah tu stojí Gasherbrum 1, Gasherbrum 2, K2 a Broad Peak. Nikde jinde na světě není taková koncentrace velehorské vznešenosti jako právě tady. Nic není zadarmo, cesta pod velikány trvá běžně 6-7dní. Jelikož jsem vůdce smečky, zkoušíme to, i kvůli horšící se předpovědi počasí, za 4dny! Bloudíme, zvracíme, potíme se, ale nikdo nedává najevo slabost v té nekonečné kamenné pustině. Míjíme osady poetických jmen Jhola, Udrukash, Goro 1 a Goro 2 a se zvyšující se nadmořskou výškou cítíme, že už jsme blízko těm vysněným velikánům. Tady se psala horolezecká historie, tudy kráčeli všichni ti Messnerové, Kukuczkové, Buhlové, nově i Burdové, Ksandrové a další sebevrazi. Každý kopec zde má svůj příběh. Míjíme šesti a sedmitisícové hrozivě vypadající Trango Towers, Masherbrum, Muztagh Tower, Gasherbrum IV a další. Oproti osmitisícovkám mají tyto nižní obři jen zlomek výstupů, třeba Masherbrum byl naposled vylezen v roce 1985…

Docházíme do místa zvaného Concordie. Poprvé odsud spatřujeme majestátní K2. Hned vedle Broad Peak. Cíl trekové skupiny víceméně splněn. O pár dní později se celá naše devítičlenná horolezecká expedice slézá v základním táboře pod Broad Peakem. Jsme kupodivu v plném počtu a v plné síle.

Broad Peak je z literatury znám jako jedna z těch lehčích osmitisícových dobrodružství. 8051m kamení, ledu a sněhu. 12. nejvyšší hora světa žije ve stínu své dominantní sousedky. Jen 8km je vrchol Broad Peaku vzdálen od vrcholu K2 (8 611 m), kam míří každoročně násobně více turistů. Bohužel je smutnou realitou, že řada těch turistů tam chce hned i vylézt na vrchol a jsou schopni tomu obětovat hlavně a především hodně peněz. Tím se základní tábor pod K2 proměnil v divoké Monte Carlo. Neony, slunečníky, jóga stany a další nechutnosti jsou zde realitou. Pod Broad Peakem je to naštěstí jiný svět. My, pár Poláku, pár Rakušanů, borec z Kanárských ostrovů, dvojice Mexičanů, jinak nic moc dalšího. A hlavně je tu nebeský klid! Spirituální rozměr celé expedice je velmi důležitý prvek.  

Samotné dobývání hory, zejména pak té osmitisícové, je vlastně jen neustálé utrpení. Proces aklimatizace je zdlouhavý a bolestný, vynášíte stany, jídlo, oblečení, sebe… pak utíkáte před vichřicí zase dolů a tak pořád dokola. Musíte se obrnit trpělivostí a osvojit si řadu vzorců chování. Ty všechny vychází z prověřené filmotéky v základním táboře, kam nás několikrát zahnala nepřízeň počasí. Nejlepší je osvojit si kombinaci udatnosti Johna Ramba, ta vás naplní schopností "ignorovat bolest, ignorovat počasí a žrát i to, z čeho by prase blilo," musíte v sobě probudit ostražitost Johna Wicka, sílu Arnolda Schwarzeneggera, kterou uplatňoval při hubení Predátora, Terminátora a jim podobných. Rocky Balboa vám pak do hlavy nasadí myšlenku, že "nejdříve musíte projít peklem, horším než to nejhorší peklo… ale na konci, na konci budete stát nejvejš...". Z téhle podprahové motivační taktiky nám vybočovala jen Sarah, která se byla ochotna dívat vždy jen do první mrtvoly, což je, to si přiznejme, u těchto filmů dost problém. Na Broad Peaku se standardně staví tři postupné výškové tábory, C1 (5 700 m), C2 (6 200 m) a C3 (7 000 m).  Velkým úskalím kopce je to, že je to od začátku do konce poměrně velkým sklonem nahoru a prakticky si nikde moc nesednete. A když už dorazíte na místa táborů, tak vhodného místa je jak šafránu. Navíc jsou tábory dosti exponované poryvům větru a sněhovým bouřím, tak vám nezbývá, než stany neustále bourat a obnovovat. Jsme rádi za častá fixní lana zejména mezi nižší mi tábory. Cestou nahoru vám ukazují cestu, cestou dolů vám pomáhají se nezabít.

Již v první aklimatizační otočce se mi daří dolézt až do C3 v sedmi tisících metrech. Sice trochu na drogách (Corny+ Mars+ Jupík +Speed8), ale úspěšně. Pojal jsem tedy podezření, že za týden jdu vrchol a pak hurá domů. Ale letošní počasí Karakorámu nepřálo. Brzy následovalo týdenní intenzivní sněžení a smělé plány byly rázem na prach. Nakonec nám nezbývalo, než se o vrchol pokoušet v krátkém okně až při třetí otočce, která vlivem počasí následovala prakticky ihned po návratu do BC z té druhé. A to bylo nad síly řady z nás. Nejhůře vypadal Lukáš, který na nějaký další návrat na kopec okamžitě rezignoval. Velmi podobně hora za živa sežrala i Tomáše. Petr by i nahoru šel, ale zdravotní trable během celé expedice ho prostě už nepustili. Dušan expedici opustil dokonce už po první aklimatizační otočce.  

To nás moc nezbylo. Ale poláčkovských „pět“ bylo pořád dost. Poměrně svižně během dvou dnů dosahujeme tábora 3, a vidina jednodenního okna hezkého počasí nám otvírá cestu k vrcholu. Jak hluboce je Broad Peak podceňovaná osmitisícovka bylo zřejmé již po několika hodinách vrcholového pokusu. Já, Martin a Honza vyrážíme o půl druhé v noci. Na svahu před námi svítí pár čelovek. Parta Poláků a směska dalších národností je již na cestě. Mezi nimi i Sarah. Brzy skupinu dobíháme a střídáme se v prošlapávání hlubokého sněhu. Již po pár hodinách vidíme, že Honza dnes svůj boj na kopci nevyhraje. Výrazně ztrácí, až se zastavuje úplně a vrací se do stanu. Tam potkává Pavlínu, která k vrcholu ani nevyrazila. Nedostatečná aklimatizace ji výše nepustila. Zhruba za 6hodin bulhařiny jsme v sedle mezi centrálním vrcholem Broad Peaku a odbočce na hlavní vrchol. Výška 7800m, poprvé vidíme sluníčko, toho žlutého vraha, co nám bude dělat společnost dalších 5h na vrchol. Loučíme se s Poláky. Ti na vrchol nejdou. Mají zde jiné plány. Jdou pohřbít tělo svého kolegy Tomasze Kowalského, který zde před deseti lety zahynul při sestupu z prvního úspěšného zimního výstupu na Broad Peak. Všimneme si jeho čouhajících bot z hroudy ledu, které míjíme kousek za sedlem nedaleko výstupové cesty.

Martin se brzy ujímá místa v čele pelotonu a neúnavně jde za svým cílem. Peloton brzy prořídne a na zbytek výstupu se oddělujeme pouze ve čtyřčlenné skupince. Jde s námi Pákistánec Sajíd, syn legendárního pákistánského horolezce Ali Sadpary, a na provázku si táhle kyslíkem ověnčenou ruskou klientku. Konečně po nekonečné převěji docházíme kolem jedné hodiny odpoledne k vysněnému cíli. Tempu Martina již delší dobu nikdo nestačí, ale přesto na mě čeká pár metrů pod vrcholem, abychom těch pár posledních kroků šli společně. Stojíme spolu na vrcholu třetí společné osmitisícovky! Je krásné počasí, téměř bezvětří, žádná velká zima. Spontánně pózuji svlečen do půl těla a raduji se z krásného dne. Fotíme se, oddychujeme a říkáme si, co by na náš výstup asi řekl John Rambo. Asi by uznale kývl hlavou a zalezl zpět do džungle dokosit zbyty nepřátel. Daleká je cesta naše zpět ke stanu, sil už moc nezbylo a každý krok ukrutně bolí. Kolem sedmé hodiny večerní dorazím ke stanu. Martin už zařezává. Vedle leží i Sarah. Vylezla nad ránem téměř sama až do sedla, bojovala ještě kousek výše, atakovala výšku osmi tisíc, ale exponovanost nekonečného hřebenu k vrcholu byla i nad její síly. Vlajka s hvězdami a pruhy nahoře tedy nezavlála. Ted tu leží, k smrti unavená, ale živá. Schrodingerova Sarah.

Druhý den navečer se doplazíme všichni zpět do základního tábora. Je po boji. Nás styčný důstojník kapitán Header se z našeho úspěchu raduje jako malý kluk. Možná ještě větší radost mu dělá, že jsme vůbec naživu a nemusí složitě organizovat přepravu mrtvol či hledání nezvěstných. Dostáváme na krk květinové věnce, na stůl lahev koly. Radostné chvilky nám trochu kazí přítomnost zájezdu norky Kristiny Harily, který nám mezitím začal okupovat náš diskrétní základní tábor.  O tom, co tam ta paní se svoji armádou pohledávala se nechci moc rozepisovat, ale není to nic, čemu bych dával alespoň špetku svého obdivu. Daleko více respektu si zaslouží Honza Červenka, který po neúspěšném pokusu odhodlaně vzhlíží k dalšímu o pár dní později. Lezeme bez kyslíku a bez pomocí nosičů. To se tady bohužel moc nevidí a Honzu tohle patrně vyčerpalo natolik, že ani v dalším pokusu pro něj úspěch nepřišel.  Navíc byl na všechno na kopci už sám.

K2. Kóta Karakoram č. 2 na horizontální mapě. Druhá nejvyšší hora světa. Na světě TA druhá, ale tady, tady je tou první. Nádhernou siluetu vidíme po celou dobu našeho lezení na Broad Peak. Vždyť vrcholy obou kopců jsou od sebe pouhých 8km. S Martinem jsme po úspěchu na Broad Peaku stočili svoji pozornost sem. Jsme plně aklimatizovaní, počasí nevypadá nijak hrůzostrašně, peníze na razítko máme připravené, jsme zdraví a síly nám v nádrži ještě nějaké zbyly. Prostě pražádný důvod tam nejít. Cestu nám nakonec zatarasí úplně jiná skutečnost. Na to, abychom šli jinou výstupovou cestou, nežli klasickou přes Ambruzziho ostruhu, na to není z hlediska bezpečnosti a našeho vybavení ani pomyšlení. A bohužel se právě tato cesta k vrcholu stala synonymem komerce a ponížení kdysi obávané K2. Stovky a stovky turistů vláčených svými zpravidla nepálskými opatrovateli cestu naprosto obsadilo. Tady by umřela jakákoliv horolezecká důstojnost. Balíme a utíkáme, všude dobře, doma nejlíp. Tak třeba jindy. Ale určitě jinudy.

Poslední veselou příhodu lehounce zabíjející naše sebevědomí nám přichystala agentura na závěr. Společná večeře pro horolezce a cestovatele, o které s agentura letos v Pákistánu starala. Kolem slavnostního stolu v Islámábádu sedí asi dvacet lidí, naproti mně usedá paní v letech. Švýcarka. Židli jí přisouvá jakýsi Nepálec. Po chvíli mi to nedá a začnu konverzaci (volně přeloženo, lehce parafrázováno):

Já: Babičko, a vy jste byla kde?
Paní: Ále, na Nanga Parbatu, synáčku.
Já: Martine, ta babka byla na Nanze?!
Martin: Ale houby, možná někde na treku kolem, dyť se na ni podívej.
Já: A babičko, jak se vám kopec líbil, odkud jste byla Nangu pozorovat? Z Diamíru nebo z Rupálu?
Paní: Lezli jsme z Diamíru, panáčku, tak.
Já: Martine, ona fakt lezla na Nangu…
Martin: Kecá. Byla na treku.
(z Nepálce se vyklubal její osobní šerpa, pomáhá paní najít v tašce brýle a nandat rýži na talíř…)  
Já: Takže vy jste jako že lezla nahoru? Jako nahoru na vrchol Nangy?…
Paní: No já musela, byla to poslední osmitisícovka, co mi ještě chyběla do koruny Himaláje. Před 11lety jsem začala a naštěstí už mám hotovo. Ale bylo to s kyslíkem, takže žádná velká věc.
Já: Aha.

Naštěstí přichází bouřka a večeře končí. Mlčky odcházíme na hotel. Bylo to s kyslíkem. Navíc má v důchodu dost času na trénink, může i dvoufázově, to se to pak leze…

PS: Díky moc Pavlu Burdovi za skvělý článek a všem účastníkům expedice za fotky!