Snídaně v 6000 metrech

Hedvábnou černou tmu a ticho náhle prořízl zvuk budíku. Zvukové vlny se nekompromisně šíří promrzlým stanem, rozbíjejí křehkou skořápku snů a vrhají mě zpět do neutěšené reality. Z nedostatku kyslíku mám lehce klaustrofobní pocity. Těžce se snažím osvobodit ze své svěrací kazajky značky Patizon a umlčet ten příšerný zvuk. Povolit šňůrky, nahmátnout zip, rozepnout spacák, najít ten pekelný přístroj, rozlámat ho na kousky a zalézt zpět do kazajky. Takový mám plán. Končí to kupodivu jinak. Telefon tak lehce rozlámat nejde, a tak po hmatu hledám čelovku a smiřuji se s nejhorším. Budu muset do té zimy. Dnes vařím já. Roztopit sníh, uvařit čaj, udělat ovesnou kaši a pak to, co mě na tom všem děsí nejvíc. Sníst to!

Nacházím se ve výšce zhruba 5850 m v sedle na jihozápadním hřebeni Pik Patkhor (6083 m), nejvyšší hory Rushanského hřbetu v Tádžické části Pamíru. Strávili jsme noc na nejkrásnějším místě, jaké si umíš představit. Vrátím se teď zhruba o 850 výškových metrů níž a 24 h dříve.

image

Jsou 4:00 ráno a spí se mi nádherně. Skořápka snů zatím není tak křehká a zvukovým vlnám tady trvá o trochu dýl ji rozbít. Mám pár krásných sekund navíc. Uvnitř skořápky se mezitím odehrávají neskutečné věci, o kterých se stydím psát. Přeci jen se nakonec tříští a začíná to nanovo. Povolit šňůrky, nahmátnout zip, rozepnout spacák, najít ten pekelný přístroj… Pak přichází nepříjemné zjištění. 10 cm vedle mě neleží Ona, ale Tomáš. Mám toho kluka rád, ale uvnitř mé skořápky to bylo přeci jen o poznání lepší. Tomáš se mezitím dere ze spacáku a ujímá se první služby v “kuchyni”. Rozvařuje vodu a začíná chystat ovesnou kaši. Pro mě to znamená pár chvil lenošení navíc.

Se zájmem si prohlížím směs, kterou Tomáš sype do ešusu. Ovesné vločky, oříšky, sušené meruňky a dokonce i takové věci, jako kandované kiwi. Neskutečné! Vše nakoupeno na místních trzích. Vlastně se na tu věc docela těším (podotýkám, že už mám za sebou zhruba 14 dní v kazašských horách, takže kaše na mém snídaňovém menu již nějaký ten pátek figuruje). V BC jsme se jim schválně vyhnuli a dali přednost drti drobků, která dříve bývala chlebem, s vynikajícím paštětem z husičky. Láskyplně na tu dobrotu vzpomínám a skoro se kolem mě opět uzavírá snová skořápka. „Vstávej vole, musíme čubat nahoru, máš tu kaši“, zatřese mnou Tom. Má pravdu, musíme lézt, než začnou padat šutry. Snažím se trochu vertikalizovat, ale náš mini útočný stan to moc nedovoluje.

image

Zhruba v této chvíli přichází osudový moment. Tomáš bere do rukou „zguščenku“ (zahuštěné slazené mléko) a překlápí flašku nad ešus. Nic neleze ven, a tak do toho vloží trochu stisku a dynamiky. Jelikož vládne ukrutným stiskem skalního lezce, zhruba třetina flašky, mrazem ztuhlé zguščenky, končí v naší kaši. Smějeme se tomu (ještě si neuvědomujeme rozsah škod) a pouštíme se do jídla. Po deseti minutách jsem tak přeslazený, jak nikdy v životě. Na sílu to do sebe tlačím, protože vím, že budu potřebovat všechnu energii. Čeká nás 850 výškových metrů firnovým a ledovým kuloárem téměř do 6000 m. Nakonec se jednohlasně shodujeme: „Tahle sračka zůstává tady, už to nechci ani vidět, natož to nést na zádech“. Zguščenka nás tedy počká zde na ledovci a na cestě zpět to s ní skoncujeme.

image

Cestou nahoru mě pálí žáha a jen při pomyšlení na snídani mě polévá studený pot. Šlape se mi však parádně. Energie mám na rozdávání. Lezeme prudkým svahem a kvůli rychlejšímu postupu se nejistíme. Terén to zatím nevyžaduje. Zaseknout, kopnout, zaseknout, kopnout. Opakuj 20x, nalokej se vzduchu a čubej dál. Neskutečně lehce krájíme výškové metry. Prostě rubačka, řekl bych v Ostravě. Situace se však dramaticky mění zhruba 200 m pod sedlem, kde máme spát. Najednou to někdo vypnul. Ten motor, co mě poháněl a šlapal jak hodinky, se z ničeho nic zadrhl. Lapám po dechu po každých zhruba šesti tempech. Asi došla zguščenka. Následuje možná nejtěžších 200 m, co jsem kdy v horách lezl. Hlavně teda pro hlavu. Terén není nijak zvlášť těžký, ale začínají kolem nás svištět projektily a v kuloáru je už víc ledu než firnu. Sluníčko se již opřelo do vrcholové pyramidy a olizuje led, který se tak tetelí blahem, až se z toho roztéká a je mu jedno, že drží téměř celou horu pohromadě. Takhle to vypadalo cestou nahoru. Nejtěžší chvilky měly ale teprve přijít.

Jsme v sedle, je opět 4:00 ráno a jak jsem již zmínil v úvodu, tentokrát je řada na mě. Roztápím sníh a dělám čaj. S kaší trochu otálím, mám strach. Nakonec mi Tom pomáhá (asi vycítil můj vnitřní boj) a společně zaléváme teplou vodou směs vloček s oříšky a trochou ovoce. Bez zguščenky. Prišel čas a pouštíme se do toho.

To, co přišlo, předčilo mé nejhorší obavy. Kaše je hrozná, dominuje čistá (ne)chuť vloček a sem tam něco kyselého. S lítostí zjišťuji, že kandované Kiwi vypadá hezky, ale je hnusné a meruňky mi lezou krkem. S každým soustem bojuji s dávivým reflexem. V téhle výšce a v takto brzké hodině, to můj žaludek prostě nedává. Chybí tomu nějaké pojivo, něco, co má chuť… „Trocha zguščenky by tomu prospěla“, pomyslím si. Tom bojuje stejně jako já. Po chvilce nám dochází, že je to marné. Vzdáváme to a oba si místo toho rozbalujeme dvě tyčinky od Chimpanzee a energy gel. Čeká nás vrcholový den.

image
image

Zbylých šest délek mixového lezení až do 6083 m bylo proti boji s kaší hračka. Zpátky pár délek slanění, jednou zaseknuté lano, ale jinak bez problémů. Chvíli po poledni jsme zpět a na pár hodin upadáme do tolik potřebného spánku. Zbytek dne zevlujeme a čekáme na další ráno, kdy se dá opět lézt kuloárem. Na kaši jsme následující den už rezignovali a mazali zpět 2000 výškových dolů kuloárem, ledovcem a sutí až do BC, zásobeného jídlem.

image

Prostor pro úvahu: Během hodin a hodin čekání ve stanu toho stihne hlava vyprodukovat dost. Spoustu sentimentálních a patetických blbin a v pár vzácných momentech i něco zajímavého. Pokud však něco takového přišlo, už jsem to zapomněl. Většinou se to stočí k několika stěžejním tématům. Tak například: „Proč jsem tady do prdele vlastně lezl“ a „jestli z toho vyváznu živej, už takovou blbost nikdy neudělám“. To jsou evergreeny snad všech horolezců. Je jedno, jestli balancuješ 3 metry nad kruhem, někde na pískovcové věži, nebo jsi sám s parťákem uprostřed Pamíru pod vrcholkem šesti-tisícovky. Značná část zbylých úvah se pak příliš neliší od dění ve skořápce snů. I když jsem zrovna řešil, co budeme snídat, nějak si našla cestu i sem.

… Snídaně na balkóně, vůně čerstvých lívanců se smetanou a borůvkami, výhled na zelenou zahradu, zářivý úsměv a veselé jiskřivé oči, kterým jsem dávno propadl. Blažený pocit, jiný časoprostor, vzdálený kontinent a utopická představa něčeho nedosažitelného. Realita? Suchá ovesná kaše, bolest hlavy a týden nemytý chlap vedle mě, kde se to jen tak strašlivě zvrtlo? Proč by něco takového člověk se zdravým rozumem vůbec opouštěl?

Taková sebetrýzeň je bohužel běžnou součástí času proleženého ve stanu. Podnětů je málo, a tak to v hlavě víří nejčastěji tímhle směrem. Naštěstí když lezeš, tak to všechno zmizí a zůstává jen tady a teď…

Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je zguščenka v tomto příběhu na straně síly, nebo temna. Stále ještě mě ta věc děsí, ale asi nám dost pomohla a kaše bez ní, byla ještě mnohem horší. Zajímavé bylo sledovat naše nosiče. Jejich jídelníček na trek do BC sestával z velké chlebové placky, zguščenky a bonbónů. Těch zvládnou vycumlat alespoň 30 za den. Recept je prostý, natrhej si chléb, namoč ho do zguščenky a dej si k tomu bonbon. Všechno to v puse zalij slaným pamírským čajem s mlékem a máš vše, co tělo potřebuje. Inu, jiný kraj.

Kdybych měl letos udělit jedinému kuchaři cenu za nejlepší jídlo, dostal by ji Tom, za ruskou masovku s instantními nudlemi a kečupem v té nejkrásnější restauraci na světě – Base campu. Díky kámo, slast!

P.S.: Patizony jsou skvělé spacáky, přirovnání ke svěrací kazajce je pouze výplod autorovy choré mysli, sužované hypoxií a nedostatkem spánku.