Průvodcův majstrštyk - Totes Gebirge

Osud tomu chtěl, že jsem se v zimě léta páně 2020 ocitl na životní křižovatce. Dobrovolně jsem se vzdal zaměstnání snů, ztratil jsem lásku, a dožil jsem se třiceti let. Dobrej začátek konce, nemyslíte? Pro někoho se slabší povahou možná, já jsem se však rozhodl, dát tomu ještě šanci… Měl jsem plán. Odjet na měsíc a půl do Rakouska pracovat na horskou chatu Gjaid alm na Dachsteinu a tam zrehabilitovat a vylízat se ze všech ran. A tak se i stalo. Long story short, protože tenhle příběh není o mém těžkém životním osudu, trochu přeskočím. Užíval jsem si lepší i horší dny, silnější i slabší chvilky a kromě toho, že mi na poslední chvíli nevyšla placená práce a já odjel pracovat jen jako dobrovolník, jsem se měl výborně. Alespoň bylo více času na skitouring.

Dopředu se omlouvám všem účastníkům výpravy. Hodlám v tomto článku věci trochu přehánět, přibarvovat, a taky se trochu bavit na jejich účet.

Majstrštyk

V polovině února jsem měl vést výpravu na sněžnicích do Totes Gebire. Toto pohoří leží jen přes údolí od masivu Dachstein, který se na čas stal mým domovem. Začal jsem tedy řešit logistickou otázku věci. Má smysl jet do Brna, abych se otočil na patě a jel zase zpátky na to samé místo? Nedávalo by větší smysl zůstat tady a nechat účastníky dojet za mnou? Ano, čtenář již tuší, B je správně. Dává to rozhodně větší smysl. Otázkou zůstává, jak s tímto drzým plánem seznámit lidi?

Expedition club je naprosto skvělá parta (a neříkám to jen proto, že jsem její součástí). Nejde jen o nás průvodce a lidi v kanclu. Jde o celou komunitu, kterou tvoří hlavně naši členové a účastníci. Myslím, že to, co by v jiné CK bylo naprosto nemyslitelné, se v mém případě podařilo zrealizovat. Majstrštyk.

image

Napsal jsem kamarádovi z předešlých akcí, který měl jet jako účastník, jestli by za mě nepřebral věci z kanclu a neodřídil dodávku do Rakouska. Dovolte mi stručně vám ho představit. Hrdina tohoto příběhu se jmenuje Zbyněk, přezdívaný Káča. Káča je programátor, voják v aktivních zálohách, pracuje v CERNu a jeho koníčkem je, kromě outdooru, taky historie. Je to zkrátka bourák (pozn. autora – aktuálně nezadaný). Podle toho, jak jsem Zbyňka popsal, je vám jasné, že na můj drzý návrh kývl a k tomu ještě s nadšením (možná jen předstíraným, protože tušil, že z toho něco kápne). Především tedy jeho zásluhou se celá výprava dostala až do Altausee, kde se potkala se svým průvodcem. Tady bylo potřeba seznámit se a oficiálně zahájit výpravu, k čemuž nám dopomohly dva weizeny v místní putyce. Následoval přesun do Grundlsee, našeho nocležiště a místa, odkud jsme nastupovali na přechod pohoří Totes gebirge.

image

Prostor pro úvahu: Povedl se mi husarský kousek. Odpadla mi ta část práce, která je na tom všem nejhorší, tedy několikahodinový přejezd autem. Mám opravdu štěstí na lidi, co se mnou jezdí. Káčovi jsem koupil pár místních piv a od Expe dostal slevu na další akci. Stejně mě to ale dostalo, s jakou samozřejmostí se celá věc udála. Vážím si všech takových lidí, kteří s námi jezdí, místo věčně nespokojených notorických nadávačů. Ty ať si s dovolením nechají jiné cestovky.

Den 1. - poušť

image

Následující den se probouzíme do mlhavého, avšak teplého rána. Po snídani a chvilce focení na plakáty Labutího jezera, vyrážíme po červené značce do strmého stoupání. Dnes nás čeká velká porce výškových metrů, 2-3 potenciálně lavinové úseky, výheň na sluníčku a nekonečná sněhová poušť, na které se v závěru dne bude vést několik tuhých bojů uvnitř hlav nás všech. Nic z toho však ještě nevíme, a tak velmi optimisticky šlapeme vzhůru. S přibývajícími výškovými metry přibývá i sněhové pokrývky, která však na jižních svazích rychle těžkne. Všichni šlapou výborně. Stezka se pomalu klikatí prudkým svahem vzhůru, slunce již dávno strávilo všechny zbytky mlhy a teď se nekompromisně snaží strávit i nás. Nejdříve nás pomalu podusí, jakmile se začneme svlékat, tak nás opéká a nakonec i přismahne. Počáteční idylka se velmi rychle mění v obrovskou dřinu, když si pomalu razíme stopu mokrým sněhem. Do toho všeho mi v hlavě začíná blikat poplašný signál: „Laviny kámo, začíná to trochu smrdět“. Na pár kritických míst si tedy necháváme bezpečné rozestupy. Všichni mají zapnuté pípáky na hrudi, a tak směle pokračujeme dál.

image

Po několika perných hodinách a zhruba tisíci výškových metrech, stojíme na hraně náhorní plošiny a před námi se rozprostírá ona zamrzlá poušť. Je to opravdu velmi zvláštní výjev. Kdo byl někdy na Sahaře, určitě by se neubránil tomuto přirovnáni. Terén náhorní plošiny nápadně připomíná písečné duny. Naše, již poněkud schvácená, karavana tedy vyráží dál, vstříc oáze winterraumu na chatě Appel haus, o kterém kolují nebývalé zvěsti. Prý oplývá dřevem na topení, kamny a velkou zásobou piv. Vyrážíme tedy v ústrety tomuto bájnému místu plni naděje a znovu nabytého optimismu. Všichni si v duchu přejí mít svého sněžného velblouda…

image

Nebudu to natahovat. Byl to boj. Sice nás už nečekalo žádné zásadní stoupání, ale monotónní charakter krajiny, sněhová pokrývka, která při zatížení vydává podivné dunivé zvuky (jako vystřižené z lavinových příruček) a studený vítr v zádech, značně otupily naše nadšení. Kličkujeme mezi dunami, fata morgana chaty nás klame za každým ohybem, avšak GPS signál v telefonu se zmást nenechá. Ještě to jsou 2 km. Po pár dlouhých hodinách jsme přeci jen dosáhli své vysněné oázy a někteří taky dna svých sil.

Dřevo i piva jsou tady. Neuvěřitelné! Roztápíme v kamnech (kterým to k naší nelibosti dost trvá), vaříme, dáváme jeden škopek a postupně jeden po druhém odpadáváme.

Prostor pro úvahu: Zajímalo by mě, kolik z vás by označilo winterraum na Appel haus za vysněnou oázu. Je to malá vlhká špeluňka, se zatuchlými dekami a kamny, které nejdou moc roztopit. Není tam elektřina a svítí se jen svíčkami. V 9-ti lidech se tam navíc skoro nehnete. Kdyby tato špeluňka byla někde dole v údolí, nebo ve městě, asi byste litovali chudáka, který v ní musí nocovat. Nedej bože strávit v ní karanténu. Kdo by ale nechtěl strávit karanténu v oáze? Tak jak to teda je? Jsou to zkrátka jen okolnosti naší situace, které nám nastavují laťku, určují priority a řekl bych, že i míru vděku. To, co jsme všichni v daný moment k malé zatuchlé špeluňce pocítili, jak silně jsme si uvědomili, že pár metrů čtverečních suchého a relativně teplého prostoru může znamenat i rozdíl mezi životem a smrtí, je úžasné a přesně proto chodím do hor a vyhledávám tyto zážitky. Kdybychom jen dokázali stejně ocenit maličkosti a všední věci i v situaci, kdy nám nejsou odepřeny.

Den 2. - Osamělí poutníci

image

Následující den jsme se probudili do sněhové vánice a velmi špatné viditelnosti. Mohl bych suchopárně popisovat, jak jsme se nasnídali, sbalili, udělali krátké lavinové školení a vyrazili na 11 km dlouhý pochod vstříc diskomfortu. Jak jsme si razili cestu každým dalším metrem a bojovali se silným nárazovým větrem. Jak jsem jako průvodce zvažoval, že to otočíme a půjdeme zpět do oázy, již po první půlhodině. Mohl bych, ale zkusím to jinak.

Celý tento den, jsme vlastně šlapali tak nějak každý sám. Šli jsme ve skupině, to ano, ale nebyl moc prostor si povídat. Všichni byli zahaleni do čepic a kapucí a do toho kvílel silný vítr. Tenhle den patřil hlavně vlastním myšlenkám a úvahám. V horách mi hlava vždycky jede na 200 % a někdy se rodí docela zajímavé úvahy. No a někdy taky ne.

image

Prostor pro úvahu: Často myslím na to, jaké štěstí mám, že se můžu věnovat takovým malichernostem, jako je chození a lezení po horách. Nemusím řešit existenční otázky jako miliony lidí a můžu se kochat nádherou kolem. Můžu si dovolit změřit své síly s přírodními živly, protože jsem zdravý a mám na to fyzičku. Je to nádhera! Nicméně, když to člověk dělá často a dlouho, je v tom nakonec přeci jen nějaká prázdnota. Čím dál víc si uvědomuji, jak sobecká činnost to je a sic je mi tam dobře, dříve či později se vrátím zpátky do kolejí běžného života, kde se nic moc nezměnilo. Uběhl jen nějaký čas a prázdné místo zůstalo prázdné. Udělal jsem radost hlavně sobě, ukojil jsem nějaké své potřeby, ale tím to vlastně celé končí. V honbě za stále silnějšími zážitky nakonec začneme něco podstatného přehlížet. Něco, co neleží na hranici našich sil, ani na vrcholku hory, ale sedí třeba zrovna naproti nám u stolu. Člověk by měl zkrátka dbát na to, aby nežil jen pro sebe, pro své zážitky a potřeby za každou cenu, jinak na to dojede. Nečekám, že se s tím všichni ztotožníte, ale o to tady ani nejde…

A tak jsme šlapali celý den, každý ponořen do svých úvah. O životě, o minulosti, o budoucnosti, o milované ženě, o milovaném muži, o svačině, o horké sprše, o pivu ve winterraumu… až jsme dorazili do další oázy. Tentokrát s názvem Püringer hütte.

image

Tento winterraum je opravdu luxusní. Bentley mezi wintráči. OK možná ne Bentley, stále chyběla elektřina a záchod uvnitř, ale řekněme takový Cadillac. Horní patro je velká noclehárna s kapacitou tak 30 lidí. Pohodlné matrace, dostatek dek a průduch v podlaze, kterým se místnost vytápí. Dole v suterénu prostorná kuchyňka s výbornými kamny, velký stůl, nádobí, skříň s pivama… Počkat, skříň je prázdná!!! Naše nejhorší obavy se bohužel naplnily. Tolik asi ke Cadillacu, když přimhouřím obě oči jsme maximálně na úrovni průměrného BMW.

I přes tuto velmi zásadní skutečnost jsme zde strávili příjemný večer a poměrně intenzivní družbu s lahví Schnapsu (pozn. autora – prostě normální slivka, ale jsme přece v Rakousku). Nejvíce se družil Pepa, který byl po zásluze odměněn. Nejprve nočním dobrodružstvím a koncertem pro nás všechny a pak taky ranním bolehlavem.

Den 3. - Oteplení

image

Z předpovědi počasí bylo už pár dní jasné, že má přijít skokové oteplení až na +10°C. Takový teplotní skok téměř jistě vytvoří velmi nestabilní a nebezpečné podmínky, a tak jsme se rozhodli, změnit trochu plán akce. Zůstaneme ještě jednu noc v BMW wintráči a sestoupíme zpět ke Grundlsee bezpečnější cestou. Nechali jsme tedy nešťastníka Pepu jeho osudu a vyrazili nalehko na kratší túru spojenou s lavinovým cvičením a focením do katalogů. Myslím, že navzdory situaci, jsme z toho vytěžili maximum a udělali si parádní den. Bylo krásně (až moc) a se třemi dalšími vytrvalci jsme si ještě v závěru dne vyšlápli na blízký vrchol Rote Kögl (2017 m), odkud byl krásný výhled na celé Mrtvé hory.

image

Večer se ke všeobecné nelibosti do našeho BMW nahrnulo dalších 10 lidí. Komfort se razantně snížil a v tomto počtu (cca 20 lidí) jsme začali vnímat i slabší stránky našeho příbytku. Všechno bylo hrozně vlhké, vzduch v noclehárně jsme vydýchali tak, že všichni jen sípali a div se neudusili. Naštěstí jsme večer rozjeli partičku karet a zahnali tak trudomyslnost. Dlouhé hodiny jsem pak ještě ležel ve spacáku, neschopen utišit vířící myšlenky v hlavě a usnout. Myslel jsem opět na to, co jsem, ale hlavně na to, co nejsem. Možná za to tentokrát mohli kluci z Mňágy a žďorp.

Zbytek už jen v rychlosti. Po téměř probděné noci jsme se brzy ráno sbalili a vyrazili zpět ke Grundlsee a naší expediční káře. Sestup šel jako po másle a kolem 11 hodiny jsme už stáli dole ve vesnici Gösl. Cestou jsme viděli jeden pořádný lavinový splaz. Věřím, že jsme udělali dobré rozhodnutí. Celý tenhle povedený výlet jsme zakončili podobně jako ho začali. Weiznem a schnitzlem. Expediční dodávka Fridtjof se díky Zbyňkovi opět vrátila do Brna a já do Altausee, zpět k práci a horskému životu. Zbývalo mi ještě zhruba 10 dní do odletu do Maroka.

O tom zase jindy…

image

Děkujeme za skvělé fotky Kubovi Noskovi! Zde je odkaz na jeho Instagram a blog, který rozhodně doporučujeme! :-)