Trek Peaks of Balkans se nachází v samotném srdci Balkánského poloostrova, na sporném trojmezí Kosova, Albánie a Černé Hory. Je dlouhý 200 kilometrů a při jeho zdolávání nastoupáte přes 10 000 metrů. Trasa vede nejvyšší částí Dinárských hor, konkrétně pohořím Prokletije, které má v každém ze tří výše zmíněných států jiný charakter a také odlišný název. Zatímco v Albánii se setkáte s vápencovými stěnami a hlubokými dolinami, v Kosovu se většinu času pohybujete po travnatých pláních a Černá hora je kombinací obou zmíněných prostředí. Poprvé jsem se o treku dozvěděl minulý rok v rámci rozhovoru s Václavem Malinským na rádiu Wave a pár měsíců na to jsem do těchto míst podnikl dvě kratší pěší výpravy, při kterých jsem si pohoří důkladně prostudoval. Okamžitě jsem si tento kout Balkánu zamiloval. Místní divoké hory zatím nepřitahují velké množství turistů a pokud se držíte větších značených cest, můžete si každou chvíli dočerpat zásoby jídla nebo přespat u místních „domorodců“. Jedná se tak o ideální hřiště na vícedenní přeběh, kdy sebou nechcete tahat vybavení na kempování. Začátkem roku jsem měl jasno a rozhodl jsem se zrealizovat po trase Peaks of Balkans běžeckou výpravu pro hrstku odvážných účastníků z řad Expedition clubu, pro který již několik let průvodcuji.

„Ty kráso, tohle přece nemůžu vyjet!“ říkám si v duchu a šlapu na plyn naší modré dodávky. Kola se jen hlasitě protočí, motor túruje o sto šest a pozoruji, jak stojím na místě a bahno létá do všech stran. Snažím se už dobrou hodinu a půl vyjet po tankodromové cestě co nejblíže k hřbetu, odkud se zítra vydáváme na sedmidenní přeběh. Nacházíme se v jediném místě treku, kde se mi nepodařilo sehnat ubytování přes internet. Zvolil jsem tedy taktiku přespat zde ve stanech, které následně necháme v autě a to ponecháme na týden balkánskému osudu. Náš Expe bourák je značky Mercedes a úsměvné je, že se v Albánii (jedné z nejchudších zemí Evropy) nachází víc Meďourů, než kterýkoliv jiných aut a přitom tu ještě před pár lety nebyl jediný oficiální prodejce…

Budíček, přebalovačka a hurá do víru hor! Nad hlavou nám sluní svítíčko a při běžném pohledu na obzor je jasné, že to z hlediska sněhu nebude až tak šílené, jako se z internetových tamtamů mohlo zdát. Sníh se drží prakticky jen na severních svazích nad 1 800 metrů a žádné metrové závěje se naštěstí nekonají. Přitom ještě o 14 dní dříve se tu v něm Pavel Paloncý bořil po pás. Máme kliku, že se při úvodní etapě setkáváme se sněhem jen při jednom traverzu a seběhu, který je pro nás příjemným zpestřením.

Stoupám do kopce a předjíždí mě teréňák s několika místňákama. Asi pět minut na to je na louce dobíhám a oni přede mnou vytahují automatickou pušku AK-47, ze které se následně ozývají ohlušující výstřely. Kluci si přišli na kopec zablbnout a zastřílet do vzduchu. Se smíchem vyprazdňují zásobník a jedou dál. Těžko pochopitelná mentalita lidí, kteří se ještě před pár lety zmítali ve válečném konfliktu. Až na tohle nepříjemné vzrůšo probíhá úvodní etapa podle představ. Úžasná příroda v kombinaci s příjemným počasím (lehce nám zapršelo až v závěru) nám vyčarovává úsměv na tváři a na konci dne máme v nohou 33 kilometrů s 1 800 metrovým převýšením. Na to, že se jedná o skupinku složenou ze 4 holek a 3 kluků, kteří běhají jen pro radost, to není vůbec špatný výkon!

Obrovským plusem celé výpravy je fakt, že sebou netaháme žádné zbytečnosti. Do 15-ti litrového batohu toho ani moc nevměstnáte a tak akorát to stačí na pití, několik tyčinek a gelů od Chimpanzee a pár kousků oblečení na převlečení. Mně se ještě naštěstí podařilo zabalit sebou svůj DJI dron s vysílačkou a akční kamerou, ať máme na starý kolena na co vzpomínat. :-) Následující dny jsou poměrně stereotypní. Ráno se probouzíme chvíli po šesté a neklidným pohledem čekujeme počasí. Podle předpovědi má totiž téměř každý den pršet a to se také bohužel plní. Jakmile se vykopáváme z pohodlných útrob našeho ubytování, dostáváme se pomalu do tempa. Kopce ve většině případech chodíme (jsou prudké a není kam spěchat), po rovince a dolů z kopce běžíme. Občas člověk dostane chuť si trochu zablbnout a dát si rychlejší segment, což není vůbec problém. Celá skupina totiž disponuje aplikací mapy.cz, kam jsem všem nahrál trasu přeběhu a vždy když má někdo tendenci cuknout, stanovujeme si dopředu místo setkání.

Druhý den nám kompletně proprší a tak není divu, že šlapeme na zmizík a více než 24 kilometrovou trasu se 1 400 stoupáním zdoláváme za 4 hodiny. Je super, když má člověk možnost natáhnout krok a může valit! Třetí den nás čeká nejdelší etapa a jako na potvoru se hned v úvodu ztrácí dva nejmenovaní účastníci, kteří „jdou napřed“. Filip s Jarkou jsou totiž dříči, kteří si rádi přidávají pár kilometrů navíc. Jak to říká Kilian? „More kilometres means more fun!“ :-) Tento den je hoodně dlouhý a kromě nepříjemného deště nás na hřebeni nemilosrdně bičuje prudký vítr. V lese nám pohyb stěžuje místy až půl metru tlustá vrstva sněhu, který se přes den mění ve vysilující kluziště. Trápení však netrvá věčně a na konci dne mi na hodinkách svítí ukazatel 38 km / 1800 m. Pro některé účastníky se jedná o nejdelší vzdálenost, kterou kdy uběhli.

Následující den si ordinujeme zasloužené volno. Po téměř sto kilometrech běhu za poslední 3 dny chci předejít případným zraněním a dáváme si regenerační den. Nacházíme se v černohorské obci Plav, které se při domácím plánová zdálo jako ideální místo pro odpočinek. Prostě jsem koukl do mapy, kde jsem uviděl město s jezerem obklopené horami a měl jsem jasno. Realita byla však bohužel trochu jiná a máme co dělat, abychom předešli trudomyslnosti. Deštivé počasí s prakticky nulovým kulturním vyžitím způsobuje, že trávíme víc času mlsáním a brouzdáním po netu, než prozkoumáváním černohorského venkova.

Naštěstí další den je přesný opak „zewlingu“ v Plavu. Opět se dostáváme do hor a jelikož se počasí aspoň trochu umoudřilo, otevírají se nám luxusní výhledy nejen na Plavské jezero, ale především na horský masiv v čele s nejvyšší horou Montenegra, Zla Kolata (2 534 m). Takhle zpětně si troufám tvrdit, že se jednalo a nejkrásnější etapu z celého přeběhu. Člověk zlehka našlapuje po travnatém pažitu a do toho se kochá fotogenickým panoramatem, které se mu na dlouhou dobu zaryje do paměti. Mé outdoorové srdce nezůstává chladné a házím do skupiny návrh, abychom se zaběhli podívat na nedaleký vrchol Zla Kolata. Daří se mi přemluvit jen Toma a zbytek skupiny se po několikaminutové kochačce přesouvá na ubytko do údolí. Upřímně řečeno jsme nebyli ideálně vybaveni na podobný výstup a hodily by se mačky, možná i cepín. Musel jsem oprášit své vědomosti horského průvodce a s rozvahou postupovat zasněženými svahy, na které pralo jarní slunce. Překračujeme zhruba týden staré lavinové pole a při výstupu do sedla mě udivují sněhové převěje, které se stále drží na vršku ostrých štítů. Podmínky však nejsou nejhorší a po několika minutách zdoláváme nejen Dobrou Kolatu (2 528 m), ale i Zlou (2 534 m). Naštěstí se můžu naplno spolehnout na své boty Inov-8 Terra Ultra, které díky grafenové podrážce drží na všech površích jak přibité. Seběh do údolí je tak i díky nim za odměnu a máme v nohou přes 32 kilometrů (↑ 2 300 m).

Při čtvrté etapě překonáváme hranice Černé hory a Albánie. Úžasné přírodní scenérie narušují jen všudypřítomné vojenské bunkry, kterých je v zemi až milion. Jedná se prý o nejtypičtější albánskou stavbu a místňáci s úsměvem tvrdí, že v době izolace tu bylo víc bunkrů, než aut. Pohodový den zakončujeme nekonečně dlouhým seběhem do horské vesnice Theth (23 km / 900 m). Druhý regenerační den už není taková flákárna jako ten první. Dostáváme totiž geniální myšlenku vyšplhat na nedaleký kopec a světě div se – vyklubal se z toho krásný vertikální kilometr výšky na necelých 8 kilometrech délky. A abychom ten laktát patřičně odbourali, ordinujeme si dolů do vesnice 10 kilometrů dlouhý výklus. O regeneračním dnu tedy nemůže být řeč… :-)

Z 6. etapy se vyklubal nečekaný kvapík. Úvodní kilometrové stoupání naplno prověřilo vrchařské schopnosti a následný seběh (vlastně spíš sněhový sjezd) je za odměnu a následuje několik svižných kilometrů po zpevněné cestě na oběd. Balkánská kuchyně bohužel nedisponuje běžeckým friendly jídlem, takže do sebe prasíme hranolky s mísou salátu a valíme dál směr Cerem. Ačkoliv nás v závěru dne knock-outuje déšť a opravdu žalostné ubytování, mám z uplynulého dne radost. 34 kiláků (1 600 převýško) jsme dali za 4 hodiny a 30 minut.

Závěrečná etapa je už od prvních kilometrů za trest. Leje jako z konve a sotva vytahujeme paty z domu, jsme donuceni brodit hluboký potok. Většinu dne se potácíme zasněženým lesem a vytrvalý déšť způsobuje, že příliš nehledíme do mapy a ztrácíme se. Naštěstí se nejedná o nic fatálního a aspoň máme důvod se neustále hýbat a zahřát se. Kdybychom měli podobné počasí úvodní dny přeběhu, tak mě účastníci při první příležitosti sežerou. Vidina posledních kilometrů nám naštěstí leje čerstvou krev do žil a máme štěstí, že nepřichází bouřka. Závěrečná část je totiž z velké míry po hřebeni a není se kam schovat. Po více něž 5 hodinách mrznutí (25 km / 1 600 m) dobíháme zpět k autu a mám pusu od ucha k uchu. Zvládli jsme to! Podařilo se nám nalehko přeběhnout trek Peaks of Balkans!

Celkově hodnotím výpravu velmi pozitivně. Líbilo se mi, že člověk nemusí řešit tahání těžkého batohu, rozdělávání stanu nebo rozšlapávání neforemných pohorek. Prostě si jen zabalíš malý běžecký batůžek a vyběhneš. Pokud chceš zažít syrový Balkán a užít si pár dnů v neprostupných, divokých horách s partou kamarádů, neváhej. Trojmezí Albánie, Kosova a Černé hory je totiž ve fázi přerodu. Je nejvyšší čas vydat se s odvahou do míst, která nejsou pro každého… než pro každého budou.