Konečně jsme byli všichni a mohli se vydat na šestihodinovou cestu do Karakolu, kde nás čekal náš poslední den v civilizaci. Po ubytování v jurtě místního kempu ty méně otrlé z nás lehce znervóznil jeho majitel Ruslan, který nás informoval, že naše vyzvednutí na konci treku je tak trošku závislé na tom, jestli ho do těch míst pustí. Oblast, ve které jsme se měli pohybovat v druhé půlce pochodu totiž byla aktuálně zavřená a vojáci v ní hledali člověka, který těsně před naším příjezdem zabil dva lidi, vzal si jednoho rukojmího a ukryl se právě sem. Rukojmí už ale byl propuštěn a nám bude trvat dobré čtyři dny, než se vůbec dostaneme na hranice této oblasti, takže Ruslan byl optimistický. Do té doby ho přeci musí chytit. Tuto víru jsme ochotně sdíleli a vydali se se náležitě posilnit posledním pořádným jídlem do restaurace Alma, která se pro všechny z nás brzy stane legendou.

Další den ráno už nás čekala jen krátká cesta Maršrutkou na začátek treku a pochod mohl začít. Naše první nastoupené metry doprovázely občasné dešťové přeháňky, což nám ale nikterak nekazilo náladu. Zatímco někteří z nás se v úvahách stále vraceli k včerejší hostině a promýšleli, jaký steak si objednají v Almě, až se vrátíme, stoupali jsme stále výš zeleným údolím k našemu prvnímu stanovišti. Stany jsme nakonec postavili v blízkosti řeky, na dohled jurt nacházejících se na jejím druhém břehu. I díky tomu jsme pak při vaření a večeři měli možnost pozorovat nespočetná stáda ovcí, které pastevci zaháněli na noc ke svým obydlím, i koní svobodně se prohánějících ve večerní mlze. Pohledy to byly opravdu dech beroucí.

Přes nekonečný déšť, který vytrvale celou noc bubnoval do plášťů našich stanů, jsme se probudili do krásného rána a vydali se na cestu do našeho prvního sedla. Kolem nás probíhala další stáda koní a jak prohlásila naše průvodkyně Lenka, i když bychom viděli jen tohle, byli bychom šťastní. Po sedle nás čekal nevyhnutelný sestup do dalšího údolí a pak dlouhá cesta podél řeky nahoru do našeho dalšího stanoviště. K tomu jsme sice museli překonat náš první brod, stále svítící slunce ale brzy prohřálo naše ledovou vodou promrzlé nohy a dokonce většinu z nás přesvědčilo i ke koupeli v řece. Kdo ví, kdy bude další příležitost. Stany jsme postavili na krásně rozkvetlé louce a užívali si posledních paprsků.

Další ráno bylo až neuvěřitelně horké, takže prudký výstup do dalšího sedla nám dal pořádně zabrat. V něm se ale počasí nečekaně změnilo a na naše hlavy se začaly snášet kapky vody následované kroupami. Nebylo nám dáno si dlouho vychutnávat zasloužený oběd v těžce dobytém sedle. Proto jsme se rychle sbalili a poháněni hrozivě se ozývající bouřkou začali rychle klesat do údolí. K místu, kde jsme měli stavět stany, bylo nutné překonat další brod a pak ještě jít naboso bažinou, v jejíž půlce nás opět dohnal déšť. Do stanoviště jsme tak sice dorazili velmi brzy, ale pořádně prokřehlí. S ohledem na počasí jsme brzy zavrhli nápad pokračovat v cestě nad stanovený plán a nahnat metry. Na místo toho větší část z nás přijala pozvání místních na vlastnoručně vyráběný tvaroh, z čehož se vyklubala výtečná hostina v jurtě. Smetana, tvaroh, chleba, klobása, sýr i místní malinová marmeláda…všechno byla neskutečná lahůdka. A co bylo hlavní, naprosto bez následků, takže jsme náležitě posilněni mohli zahájit další den.

A že síly a odhodlání bylo potřeba! Celý čtvrtý den naší cesty bylo pošmourno a my čelili stále se vracejícím dešťovým přeháňkám. Podmínky, které nám ubíraly síly k zdolávání dalších sedel. Tentokrát nás čekaly dvě. Hlavou se nám navíc stále honila otázka, co nás na konci dne čeká. V předvečer k nám totiž doběhl místní průvodce navracející se s vlastní skupinkou z míst, kam jsme mířili, a sdělil nám, že pohraniční oblast, kudy vedla druhá část našeho treku, je stále zavřená. Proto ho a jeho skupinku na strážnici u mostu přes řeku, který neproniknutelně odděloval tuto oblast od okolí, zastavili vojáci a zakázali jim pokračovat. Vraha stále nechytli a oblast byla zavřená. Toto nás stavělo před nelehkou volbu: na místě to vzdát a vrátit se stejnou cestou zpět (z této varianty se nám všem protáčely panenky), risknout další den cesty k mostu s nadějí, že další den večer už bude cesta volná a rizikem, že nás rovněž zastaví a beztak obrátí zpět; pokusit se do oblasti propašovat po jiném mostě. Bojová rada nakonec poslední variantu zavrhla, přeci jen jsme nevěděli, co se tam za řekou děje. První varianta vůbec nepřipadala v úvahu. Zůstala tak jen varianta prostřední, na férovku se vydat k strážnici a zkusit štěstí, že po dni cesty již najdeme oblast otevřenou a pokud ne, že budou vojáci aspoň tak ochotní, aby nám zavolali odvoz zpět do Karakolu (v celých horách nebyl ani na jednom místě signál). Možnost, že nás stejně jako průvodce, co nás varoval, otočí a budeme celou cestu muset jít zas zpět, nás znervózňovala celý den.

Poslední úsek cesty vedl skrz kamenatou soutěsku s výhledem na zasněžené vrcholky, které nás měly, bude-li štěstí při nás, čekat. Štěstí ale bylo k našim modlitbám hluché. Oblast byla i další den uzavřena. Bylo něco neskutečně magického na tom slyšet pod nohama burácet zpěněné šedé vody hraniční řeky, dívat se na vzdálené bílé vrcholky a nemoct překročit most, který nás od nich dělil. Pohraničníci nás ale vyvedli z omylu, jak snadné by bylo dostat se tam nepozorování. Jejich hlídka byla pouze začátkem. Vedle všech mostů přes řeku bylo v samotné oblasti hlídáno i každé sedlo vojáky a v oblasti mělo docházet i ke střelbě. Muž byl totiž ozbrojen. Hrát si na rebely by byl za této situace holý nerozum. Pohraničníci alespoň souhlasili, že se vydají na signál a zeptají se nám po odvozu. Zmoklí a zklamaní jsme stavěli stany a zároveň nervózně očekávali jejich návrat a s ním i zprávu o našem dalším osudu. Pohraničníci se vrátili po několika dlouhých hodinách, kdy už dávno padla tma. Nesli ovšem dobrou zprávu. Zítra pro nás přijedou!

Jakkoliv bylo těžké vzdát cestu do hor, které jsme měli na dosah, a opustit myšlenku, že uvidíme (pro mnohé první) „sedmitisícovku“ a ledovec Inylček, zvládli jsme se brzy oklepat a natěšit na alternativní program, který pro nás Ondra s Lenkou přes noc přichystali. Neskutečným zážitkem byla už jen cesta zpět do Karakolu terénním vozem, který si minimálně dle mého náhledu nedělal těžkou hlavu se zákony fyziky a s lehkostí, či spíše drncavou radostí, nás po cestách, které by snad občas bylo lepší nevidět, unášel nádhernou horskou krajinou zpět do Karakolu. Po krátké přestávce (a obligatorní návštěvě Almy) jsme se ještě týž den vydali na cestu za naším novým cílem – jezerem Ala – kul.

Obavy, že tento náš nový cíl je přeci jen již turistickým lákadlem a že opuštěné svahy vyměníme za cesty plné lidí, se na začátku potvrzovaly. Začalo to už prvním stanováním u řeky na samotném začátku cesty vzhůru, kde vedle všudypřítomných kravských suvenýrů (ty v zásadě už nikdo z nás moc nevnímal), jsme po dlouhé době museli vnímat i stopy lidské přítomnosti a kde naše ranní vstávání dost nevybíravě narušoval jeden místní vlastník dobytka domáhající se nehorázných částek za toto potřísněné stanovací místo. Skupinky lidí a vozů stoupajících s námi do oblíbeného údolí s horkými prameny nám po dnech naprosté samoty připadaly jako davy. Naši průvodci nás naštěstí v těchto podmínkách nenechali dlouho a vyhlédli pro nás alternativní cestu, která nám opět vrátila ztracený klid. Mělo to jediný háček ( nebo další bonus?), byla pěkně náročná. Tak se stalo, že hned první den naší nové trasy se z původně avizovaného pohodového výšlapu stal den s nejvyšším převýšením, na jehož konci mi už nohy solidně vypovídaly službu. Vysoko umístěné pleso, které se nově mělo stát naším prvním nocovištěm v této oblasti, jsem proklínala za každým ze snad deseti terénních zlomů, za kterým opět nebylo. Cesta za ním nás ale opět zavedla do neskutečně malebných údolí plných koní a krav a každá kapka potu a namožený sval, tak byly vykoupeny. Toto těžce dobyté nocoviště nám navíc doneslo i nový zážitek, tentokrát vtělený do těla mladého býčka, kterého opravdu dopalovaly naše stany umístěné v jeho teritoriu. Co začalo nevinnou otázkou „myslíš, že je v pohodě, že nám takto kouká na stan a hrabe nohou?“, se vyvinulo v nervy drásající porovnávání sil, kdy se celá naše desetičlenná skupina ozbrojená trekovými holemi a kameny postavila býkovi čelem v odhodlání naše stany stůj co stůj uhájit. Napětí se doslova dalo krájet. K tomu zahájit útok jako první a pokusit se býka odehnat jsme se, ač tu byly takové nápady, neodvážili. Taky by to mohlo skončit tím, že ho jenom ještě víc naštveme a rozeběhne se proti nám. Co by se dělo pak, si nikdo z nás neuměl moc představit. A tak jsme pouze v té tmě a zimě stáli čelem k býkovi, který funět, hýkal a nepřetržitě hrabal nohou, a doufali. K potyčce naštěstí nedošlo. Býk si zřejmě zhodnotil, že naše početní převaha je příliš velká a bojiště opustil. Přesto jsme ten večer ulehali s obavami. Jak nás totiž poučila naše zvířectva znalá členka Maruška, nebylo vyloučené, že se býk vrátí v době, kdy už všichni budeme polehaní. Naštěstí jediným, s čím jsme se pak v průběhu noci museli potýkat, byla krapet větší zima. Býk už nepřišel.

Následující den už byl doopravdy odpočinkový. Stačilo sklesat k řece a proti jejímu proudu se vydat na místo, odkud jsme měli zahájit přechod sedla, co nás čekalo další den. Tento přechod ale stál už za to. Téměř celých dvanáct-set metrů převýšení se nám nad hlavou honila bouřka a střídavě na nás snášely nadílky krup, které nás i několikrát donutily vyhledat úkryt pod některým z kamenných převisů. Poslední stovka metrů pak byla čistá šotolina, která se nám v prudkém svahu smýkala pod nohama. Nakonec jsme ale sedlo přeci jen zdolali a v průrvě ze začínajícího ledovce se přehoupli na jeho druhou stranu a zůstali v úžasu zírat. Pod našima nohama se rozpínal ledovec dosahující téměř k blankytně modrému jezeru Ale – kol a obkroužený hradbou vysokých zasněžených vrcholků. Nádhera! Bohužel nebylo moc času kochat se výhledy. Tak jsme nechali bouřku za sedlem a vydali se na cestu přes ledovec dolu do údolí.

Cesta to rozhodně nebyla nudná. Každému z nás se minimálně desetkrát probořila noha rozměklým sněhem. Na místě, kde se nám tak stalo třem naráz, jsem si už připadala jako na srazu lachtanů. Po překonání sedla, za kterým se zasekl bouřkový mrak, jsme ale znatelně pookřáli, takže jsme naše plácání brali s humorem. Dole nás pak čekalo snad nejhezčí nocovací místo treku - na břehu jezera Ale – kol, které jsme měli jen pro sebe. Tedy vyjma jednoho nebojácného sviště, kterého ani naše přítomnost nevyhnala z jeho zjevně oblíbeného vyhlídkového místa, a který nám tak celý večer i ráno dělal společnost.

Další den jsme zahájili cestou kolem jezera, na jehož konec jsme se potřebovali dostat. Poté, co jsme téměř s akrobatickými výkony přeskákali jeho odtokový potok, jsme opět začali stoupat a vyškrábali se do dalšího sedla, které nás odměnilo překrásnými výhledy na okolní bílé vrcholky a zelená hluboce zaříznutá údolí. Pohled to byl tak krásný, že jsme nechali krosny v sedle a popošli si na jeden z menších blízkých vrcholů. Fascinovalo nás, na kolik jiná byla tato krajina od zelených podlouhlých údolí, kterými jsme procházeli v první části treku.

Tato rozdílnost se ale silně promítla i v sestupu, který nás čekal. Tisíc metrů dolu do údolí, jehož dno bylo tak prudce zaříznuté, že ani nebylo vidět. To fakt bolelo! První část sestupu byla v zásadě jen šotolinová průrva, která se snad nedala považovat za cestu. Navazující tráva byla o trochu lepší, ale stále vražedně prudká a pro naše unavené nohy likvidační. Večerní porada se tak po zvážení sil všech našich členů rozhodla k rozumnému řešení, poslední den už další sedlo s tisícovým převýšením nepokoušet. Další den nás tak čekala už jen mírná cesta podél cesty zpět do civilizace a do Almy.

Děkujeme za krásné fotky: Josefu Matouškovi a autorce textu, Lence Hlaváčové.