Ráno. Vlak do Prahy utekl rychle. Komfort první třídy někdy stojí za to - vagon jen pro mě mě příjemně překvapil. Průvodčí mi popřeje šťastnou cestu a dodá, že se za mě bude modlit. Metro zpomalí čas, trolejbus mě skoro uspí, ale Terminál 1 mě rychle probere. Na přepážce 22,9 kg. Po letech mám váhu batohu v oku. Slečna u check-inu se na destinaci tváří, jakože si o mně myslí svoje. Zkratka JRO na letence budí pozornost, ale Kilimandžáro už zná každý.

U brány potkávám nového kamaráda. Tichý, trochu nervózní. Nevadí. Hora ho rozpovídá. Letíme rychle. Praha - Istanbul - Zanzibar - Kilimandžáro. Zjišťuji, že dát si ráno pivo je vlastně docela fajn. Po šesti hodinách v Istanbulu si říkám, že bych se sem měl někdy vrátit. Po dalších osmi hodinách už se modlím, aby Zanzibar letadlo přeskočilo. Nepřeskočilo. Pod Kilimandžárem vystupujeme. Kamarád je bledý jako zeď. Taxík do Arushy, palmy za oknem, brzdy u hotelu - a tma. Zpráva od vedoucího: „Dejte si snídani. Spěte. V poledne vyrážíme. Moskytiéra, postel a vedle mě kamarád, který v horizontální poloze vydává zvuky srovnatelné s Boeingem. Vzdávám to a usínám. Ve 12:00 jsem v ráji. Zvěř mě poslouchá, řekami teče víno… a pak rána na dveře. Budíček. Seznamka ve stylu „deset vteřin na člověka“. Pokud se nepochopíte hned tak, máte dva vrcholy na nápravu.

Tým je jasný: vedoucí, hasič, obchodník, stavař, Slovák... a já. Jeden se omluvil. Vyrážíme na vodopády - na motorkách. Tři motorky, šest lidí. Přisajeme se, asfalt mizí, beton střídá hlína. Malý karambol, sudy, smích, koupání u vodopádu. Afrika. Druhý den vyrážíme na horu Meru (4 562 m). Nositelé, ranger s flintou „proti buvolům“ (raději se neptám), krásná příroda a první noc pod hvězdami. Kuchař nás tak překvapí večeří, že zapomeneme zatleskat.

Vrcholový výstup začíná před druhou ráno. Hvězdy nad námi, kamení pod námi. Ticho. Východ slunce je oranžový tak, že se na chvíli zastaví čas. Na vrcholu fotografický orgasmus. Pak rychle dolů. Paviáni u kempu. Nejeden. Sedm. Nebyla to výšková halucinace. Sestup řešíme taxíkem z pralesa. Dobrodružství, hrkání, Američanka zbledne, „vůně“ teče po podlaze auta a naštvaná žirafa k tomu. Pivo Kilimandžáro vše napraví.

Po dni volna nás čeká hlavní chod - Kilimandžáro. Pět dní, spousta lidí v týmu, spousta jídla, spousta výšky. Můj osobní nosič Mustafa mě bere za ruku a dovede ke stanu. Směju se jak blázen. Každý den jiná krajina. Prales, planiny, alpská poušť, lobélie. Akce - pauza -aklimatizace. Karty. Písně „hakuna matata“ v našem podání. A pak noc před vrcholem.

Já na horách nespím. Medituji. Dýchám. Těším se. Vyrážíme kolem 1:30. Pomalu. Ve výšce se hlásí bolesti hlavy, dělíme skupinu. Na Stella Point dorazím sám s guidem. Slunce hřeje. Dechberoucí úsvit si v té výšce nemohu dovolit. A pak Uhuru Peak. 5 895 metrů. Slzy, radost, únava. Na vrcholu jsem nikdy nepotkal nikoho smutného. Sílu, co mi zbyla, jsem věnoval radosti.

Nechodíme na vrcholy kvůli vrcholům. Ale kvůli místům, kde si můžeme dovolit cítit - bez obhajoby. Sestup, polévka, pizza, spánek, prales, pivo. Vodopády, kávová plantáž, obřadní příprava kávy. Vedoucí mění barvu. Na závěr safari. Sloni, žirafy, lvi. Levhart chyběl, ale to nevadí.

Byl to jen střípek Afriky. Malý kousek mozaiky, kterou mi nejvíc pomohla pochopit nenápadná galerie cestou na letiště. A pochopil jsem, že umělci jsou ti, kdo vnímají život naplno. Konec konců - kde jinde by si dovolili namalovat tygra jako Elvise?"

Autor: Jan Novák