Fanky na oslech

Dušanbe do tmy svítí jak o vánocích. Celníci po chvíli dávají víza s razítky do pasů a vyrážíme za dobrodružstvím. Zádrhel číslo jedna - když máte celou cestu pocit, že se vám určitě ztratí batoh, naprosto jistě se vám ztratí. Celník asi v rámci pomoci nabízí přes překladač juicy burgers. Chvíli na sebe nechápavě hledíme, než nás posílá na přepášku se ztráty a nálezy. Něco píšou na papír a kývou. Tak se asi chápem. Batoh možná někdy přiletí, burgery jsme však nedostali...

Dušanbe má necelých 900 tisíc obyvatel. Většina města je moderní, jede tu čilá výstavba luxusních budov a všude jsou sochy zvířat od medvědů a irbisů, až po kozy a jeleny. Všude rozhodně nejsou kanceláře Turkish Airlines, které hledáme na několika adresách, než je konečně nacházíme. Procházku městem tak korunuje návštěva sportu, kde musíme za získanou refundaci dokoupit ztracené vybavení. Batohy jsou na výběr tři, spacáky dva. Bude to muset stačit!

Zádrhel číslo dva - brzo ráno vyrážíme na dlouhou cestu. Původně jsme měli jet po Pamir highway 10 hodin do Khorogu, po afghánské hranici a pak strávit několik dní na koních. Člověk míní, Taliban a osud mění. Situace na afghánské hranici není ideální, naše koně si koupil někdo jiný a v celém Pamíru a ani celém Tádžikistánu není jediný kůň, kterého bychom si mohli pronajmout. Takže operativní změna plánu. Místo Pamíru pojedem do Fanských hor. Na oslech. Skládáme se tedy do auta a rozbité čelní sklo je tu snad nutnost. Do kufru se krom jednoho člověka a všech batohů vejde i snad neomezený počet náhradních pneumatik. Vyrážíme do hor! Na oběd ještě stavíme u zcela opuštěně vypadající restaurace, kde dostáváme na výběr ze tří vybledlých obrázků jídel. Krycími jmény šašlik, šašlik se zeleninou a šašlik v polívce. Objednáváme dvanáct šašliků a prý jich můžeme mít jen osm. Tak osm šašliků, a zbytek se zeleninou. Přineseno jest devět šašliků a “se zeleninou“ rovná se s cibulí. Bez příborů. Prosíme o vidličky a dostáváme. Prosíme ještě o nože. Dostáváme obří kuchyňský nůž o rozměrech menší mačety. Jeden. Raději už neprosíme a luxujeme talíře dočista.

Spokojeně najedení dorážíme do Artuchu, kde už čekají naši „koňáci“ s karavanou oslíků. Přivazujeme batohy, každý dostáváme svého osla, naskakujeme a jedeme. Během pěti minut stoupáme do hor. Pomalu se zatahuje a padá prvních pár kapek… Do lodge dorážíme zmoklí jako slepice. Po zbytek večera nenápadně okupujeme společenskou místnost, schneme, koukáme na tádžické pohádky, superstar i fotbal a lejeme jednu konev čaje za druhou. Seznamovací večer značka ideál. Ráno naštěstí neprší a tváří se to, že by mohlo být celý den pěkně. Vyrážíme ke Koulikalonu, což je soustava jezer v horách. Učíme se taky ovládat osly. Dostáváme bičíky, kterými se dají směřovat, snažíme se o chrčivé: "Khe!" na pobídnutí a: "Yush!" na zastavení. Funguje to všelijak a domluvit se občas s oslem na směru či vhodnosti procházení skrz tohle konkrétní husté křoví je mírně komplikovanější a ne vždy se zcela pochopíme. Ale jedeme! Skoro jako na koních, jen je to menší a do kopce je potřeba slézt a oslíka pustit po vlastní ose. A tak na pár stovkách prudkých výškových šlapeme po svých vedle naložených oslíků. Stavíme stany, kolem dokola jsou čtyř a pětitisícové hory s ledovci. Ideální plán na odpoledne je jasný, obejít jezera! Bereme batůžky, obcházíme jedno jezero, druhé jezero a fotíme oslíky. Z dálky je slyšet bouřka, začíná se zatahovat ze všech stran a bouřka je kousek nad námi. Tak se asi zkusíme schovat v malé chatě, kterou jsme viděli cestou. Kličkováním po břehu jezera a mezi telátky dobíháme k chatě s prvními kapkami deště.

"Salam aleikum, zdravstvojte," nikdy tu člověk neví, jak vlastně koho zdravit. "Je nás devět člověka, turisti, venku prší, můžem se schovat," chrlíme na babičku, která v chatě peče lepjošku. "Sundat boty, sednout, chcete čaj," velí babi a my poslušně sedáme jak školáci. Maličká chata čtyřikrát tři metry, vystlaná koberci s kamínky a policemi na jídlo. Bábuška nám nekompromisně servíruje čaj, domácí jogurt, zásoby cukru, chleby a po chvíli brambory s masem a saláty. Netušíme, odkud to bere, ale neodmítáme a ládujeme se, co to jde. Odkudsi dorazí i druhá bábuška podívat se na tu podivnou návštěvu. Po chvíli je zábava v plném proudu, dámy si žádají zpěv od nás. Na oplátku nám zpívají místní hity. I když se dorozumíváme kusou ruštinou a posunkovou češtinou, nijak to nebrání živé konverzaci. Ještě dostáváme domácí chleba na cestu a šlapeme zpátky do našeho tábora. Čaj, k večeři svíčková s výhledem na ledovce a z mraků leze sluníčko zapadající za jezery. Do toho kolem hýkají osli - idyla.

Volíme si těžší, ale prý hezčí cestu do sedla a pak prý budeme scházet k Alaudinskému jezeru. Pomalu stoupáme kolem dalších jezírek. Oslíci funí, my funíme a po nějakých 200 výškových metrech je cesta tak prudká, že seskakujeme všichni. Oslíky na některých úsecích držíme nebo tlačíme do kopce. V mezičase se na úzké stezce vyhýbáme oslíkům, kteří se na své nadměrné rozměry moc neohlíží. Stoupáme vzhůru a občas dáváme pauzičku. Dorážíme poslední výškové metry do sedla ve výšce 3 800 metrů. Oslíci se pasou, my do sebe tlačíme svačiny a kolem jsou úctyhodné štíty hor. Začínáme sestup k Alaudinu - úžasně modrým jezerům nacházejících se kilometr pod námi. Osli jdou po vlastní ose z kopce jako baletky. Tádžikové cestu sbíhají, my se pomalu šineme výrazně pomalejším tempem po klouzavé suti. Po čtyřech hodinách nahoru a dvou hodinách dolů, přesně jak nám naši průvodci tvrdili, jsme u jezer. Jejich kvalitu a ledovost obratem testujeme při koupání. Kluci dělají oheň, dáváme si další kolo pěveckých představení. Na Tádžiky zdaleka nemáme, protože za česko-slovenskou reprezentaci vytáhneme jen "Mezi horami" a "Jožina z bažin".

Pomalejším, ale pořád prudkým stoupáním se oslíme do 3 500 metrů, kde hodláme pobýt dvě noci. Každý už ze svého oslíka profesionálně seskakuje a naskakuje. Zvládáme i zatáčet a keře se tu již nenacházejí, takže si perfektně rozumíme. Kempujeme u jezera Mutnyi s výhledem na náš cíl, sedlo Chimtarga. Tento luxusní výhled má tři toaletní balvany, kde krom spektakulárních panoramat uživatele překvapí i občasný zbloudilý osel. A je to k nim do kopečka, takže aklimatizace určitě taky bude kvalitní. Budíme se do studeného rána (díky ti, teplý sovětský rybářský spacáku!), balíme zásoby vody, jídla, osly necháváme spát a vyrážíme přes ještě netekoucí říčky do kopce. Začínáme pomalý výstup přes ujíždějící suť. Společnost nám dělají nejisté kameny, balvany a ledovcové splazy. Začínají se nám otvírat výhledy na Energii i Chimtargu a na ledovce s pětitisícovkami kolem.

Díky ostrému sluníčku, ledovému větru a chladu jsme všichni ohromní fešáci. Máme spálené a loupající se uši, spálené a odřené nosy, rozpraskané rty a lůj na rty je náš nejlepší kamarád. Tato krásami oplývající karavana po úspěšném výstupu doráží zpět k Alaudinu a cestou se ještě na poslední chvíli učíme přeskakovat oslům ze sedel na zadky ve chvíli, kdy se jede z prudkého kopce. Jako velcí oslojezdečtí profíci odevzdáváme naše oře zpět tádžickým průvodcům. Ještě se společně všichni fotíme a odjíždí zpátky přes sedlo do Artuchu. Posedáme si u místního „kafé“ a trestáme několik lahví RC koly a obědový plov. Na chvilku se zaskočíme vykoupat do jezer a projít, než si dáváme zaslouženou lekci tádžického odpočinku s večeří, šašlikem, místním koňakem a hvězdami nad hlavou.

Prasklé přední sklo, batohy na střeše, díry, brody, řeky, srázy, občas obří kamaz v protisměru. Po hodince drncání dojíždíme od Alaudinu do civilizace. Asi na pět minut jedeme po asfaltu, kde pod dozorem nekonečného množství plakátů s prezidentem sjíždíme opět mimo silnice a drncáme údolími k jezeru Iskanderkul. Krátkou odbočkou v místním kempu vyluxujeme kompletní zásobu celých sedmi budvarů a kolem úžasně azurového jezera a vyrážíme na prašný trek k prezidentské vile a do kopců. Na jednu noc užíváme pohostinnost místních a sprchu, než opět sedíme v kufru teréňáku a s tádžickým hudebním doprovodem z rádia vyrážíme na velmi hopsavou cestu zpátky k jezeru až do Shirkentu. Korytem potoka přes balvany dofuníme až na konec údolí, kde si dáváme horolezeckou rozcvičku onsight free solo po skalách a suti až ke skalní stěně poseté opravdovými dinosauřími stopami. Krom dinoušů je nám odměnou i hostina, co nám nachystal farmář, u kterého jsme si v mezičase našich horolezeckých výkonů nechali krosny. Pohostinnost místních lidí je naprosto obdivuhodná a nepřestává nás překvapovat.

Úspěch výpravy bilancujeme o několik hodin později v Dušanbe nad talíři steaků. Možná jsme sice dojeli někam úplně jinam, na něčem úplně jiném, část výpravy měla parametry cesty do neznáma, ale když se sejde takhle fajnová parta, stejně jde o zážitek za jedenáct z deseti oslů.

Text napsala a fotky vyfotila Martina Podhůrská. Děkujeme!