16. srpna 1897 vyplouvá z přístavu v Antverpách loď Belgica, vedená kapitánem Adrienem de Gerlaichem. Expedice, postupně proplouvající Madeiru, Brazílii a Argentinu má jediný cíl, překonat obávaný Drakeův průliv, doplout k břehům bílého kontinentu a pokusit se plavit podél antarktického poloostrova jak nejdál to bude možné, s cílem důkladných vědeckých pozorování rozšiřujících doposud nicotné vědomosti o nedávno objeveném kontinentu.

V únoru 1898 expedice doplouvá ke Grahamově zemi a míří dále na jih. Proplouvá do té doby nepopsaným kanálem, překypujícího ledem, který dnes nese název po kapitánu expedice - Gerlaichovým průlivem.

28. února je však loď, nacházející se u ústí Bellinghausenova moře, uvězněna masami ledu. Belgica, včetně celé posádky, je nucena nouzově přezimovat u břehů Antarktidy a stává se tak první výpravou, která stráví polární zimu na bílém kontinentu. Nepříliš velké polární znalosti, epidemie kurdějí a nedostatek paliva by mohla výpravu proměnit v jednu velkou katastrofu. Pro posádku naštěstí se na lodi nacházeli i dva mladí muži, kteří, na rozdíl od této nepříliš známé výpravy přepíší o pár let později učebnice historie a dokáží věci, které jen stěží dokáže někdo další napodobit. Těmi muži jsou Frederick Cook, americký lékař, který jako první dobývá severní pól a také Roald Amundsen, norský důstojník, který dobývá pro změnu pól jižní. Tito dva muži, překypující láskou k polárním končinám, dobrodružství a touze překonávat hranice vyvádí posádku z ledového sevření, navrací loď s posádkou úspěšně zpět do Evropy a světu je v tu chvíli jasné, že to, co začalo zdánlivě rutinní výpravou, končí startem nové epochy, dnes notoricky známé jako Heroic age of Antarctic exploration…

Stejně jako expedice na lodi Belgica, i my vyplouváme vstříc Antarktidě z Argentiny. Mustamaija, naše malá plachetnice, kotvící ve městě Ushuaia nás přivítala expediční atmosférou, připomínající doby, kdy velcí objevitelé vyráželi střemhlav neznámým končinám. V přístavu se naloďujeme, dokupujeme zásoby jídla na celý měsíc, tankujeme naftu a připravujeme lanoví a výbavu do mnoha skrýší, které loď nabízí.

3. února 2026 vyplouváme Beaglovým průlivem směrem k Drakeově průlivu. Směrem k nejobávanějšímu námořnímu místu na planetě Zemi.

První částí tzv. „Drakea“ je totiž Mys Horn. Pevninský výběžek, na jehož rozmezí leží dvě litosférické desky. Jedna je položena v hloubce takřka 4000 metrů, druhá jen několik set metrů. Antarktický cirkumpolární proud, proudící okolo celé Antarktidy, zde naráží do vyvýšené desky, což má za efekt vymrštění vodní masy z obrovské hloubky na hladinu. Antarktický proud je navíc jediným proudem na Zemi, který nikdy nenarazí na pevninu, což znamená, že se jeho rychlost v žádném jeho místě nezpomaluje, naopak se díky trychtýřovému efektu v Drakeově průlivu (jeho nejužším místě) rapidně zrychluje. Tyto fyzikálně geografické vlastnosti způsobují nestálé a těžko odhadnutelné proudění, pohyb a tvorbu obrovských vln a větrů o síle orkánu.

Nutno říci, že nás Drake řádně prověří. Nedaleko nás se hnou litosférické desky, což vyvolává zemětřesení o síle 4° Richterovy stupnice. Déšť, zima, vlhko, desetimetrové vlny. Střídáme se na hlídkách na palubě, držíme směr a rychlost a snažíme se vyvarovat myšlenkám na to, že přeplavbou tohoto průlivu strávíme ještě dalších pět dní.

Třetí den se ale hladina uklidňuje, mořská nemoc odeznívá a my víme, že máme to nejhorší za sebou. Teď už nás čeká jen několik hlídek a před námi se zjeví Antarktida, úplně stejně, jako před takřka 130 lety před lodí Belgica.

Naší první zastávkou jsou Shetlandské ostrovy a zejména ostrov Deception. Zde po pěti dnech a pěti nocích poprvé vstupujeme na pevninu. Po tom, co jsme prožili, pocit opravdu neuvěřitelný. Procházíme si kus ostrova s bývalou velrybářskou základnou a podnikáme několikakilometrový trek do „vnitrozemí“. Kocháme se výhledy, rochníme se v myšlence, že jsme dokázali doplout tam, kam před námi doplulo jen málo lidí.

Expedičním stylem, na malé plachetnici s vypětím vlastních sil, dopluje ročně na Antarktidu daleko méně lidí, než vyleze na Mount Everest. Důvodů je mnoho. Izolovanost místa, náročnost akce a v neposlední řadě dobré kontakty a vztahy s kapitánem. Tohle nebyla výprava pro každého, tohle byla výprava pro ty, co se chtěli vrátit o století zpátky a zažít nefalšovanou porci expedičního ducha.

Po návštěvě Deception Island musíme utíkat před blížící se bouřkou a tak pomalu plujeme ke Grahamově zemi, neustále v pomyslných stopách lodě Belgica. Stejně tak, jako se plavil Amundsen při své první polární výpravě. Pozorujeme stejné hory, nepopsatelně krásné a vysoké ledovce, stejná pobřeží. Všem bych přál zažít ten pocit.

Postupně proplouváme několik dalších ostrovů, vylézáme na pevninu, fotíme tučňáky. V zátoce Paradise Bay nás překvapí desítky, ne-li stovka keporkaků. Plují okolo lodi, vyfukují fontány nad hladinu a jsou lodi tak blízko, že můžeme vidět parazity na jejich kůži. Sledujeme, jak se krmí, jak učí mláďata, která sem musela doplavat z rovníkových vod, lovit kril, než je opustí a nechají napospas světu. Jen tam tak několik hodin stojíme, pijeme kávu a sledujeme podívanou, kterou nikde jinde a nikdy jindy neuvidíme.

Také navštěvujeme ukrajinskou polární stanici Vernadskiy. Posíláme z ní dopisy domů, připíjíme si s pracovníky, kteří jsou na stanici necelý rok v kuse na zdraví, necháme si vyprávět o jejich práci a každodenní rutině. Každý má na základně důležitou a nezastupitelnou roli, stejně jako na naší malé lodi.

Po pár dnech konečně doplouváme k ústí Gerlaichova průlivu. Ten, který expedice Belgica objevila, pojmenovala a jehož konec se jim stal osudným. Plujeme pomalu, maximálně kilometr za hodinu. Velkými kovovými bidly odstrkáváme ledové kry, navigujeme kormidelníka a snažíme se kličkovat v ledovém poli. Křičíme přes sebe, snažíme se krotit chaos, ale kry se kupí. Po několika hodinách nám začíná být jasné, že kanál neproplujeme. Ne tak, abychom se v něm nezasekli. Otáčíme proto loď, měníme kurz, obeplouváme průliv a připravujeme se na poslední dny.

A pak už jen plavba přes Drakea. Zpátky na místo, jehož atmosféru dokáží pochopit jenom ti, kteří s ním měli tu čest. Věděli jsme, že to bude dalších pět dní plných námahy, nedostatku spánku a potřebné ostražitosti. Ale také jsme věděli, že to za ten čas strávený tam dole stálo. A že doplout na Antarktidu na komerčním ledoborci, nebo tam doletět, dokáže každý. Ale výkon, který jsme za sebou zanechali, z nás udělal skutečné námořníky, polárníky a zařadil nás do VIP společnosti po bok dalších objevitelů, kteří zde zanechali svou stopu. Roald Amundsen, Robert Falcon Scott, Ernest Shackleton nebo Douglas Mawson. Lidé, kteří o věcech nemluvili, ale konali.

Dočetl jsi článek až sem? Říkáš si, že to zní jako něco, co zažiješ jen jednou za život? Věř tomu, že ano. A máš štěstí, protože se v únoru na Antarktidu znovu vydáme a ty se můžeš nalodit k nám.