Seakajaky ve Švédsku aneb konečně se někdo cvaknul!

Před každou výpravou na moře jsem 14 dní jako na trní a sleduji předpověď počasí. Vítr umí pěkně potrápit. Jakkoliv se ráda svezu na vyšších vlnách, se skupinou se hlavně první dny s větrem prát nechcete. A když už ty vlnou přijdou, doufáte že budou tak akorát, aby se každý po kousku učil a ještě si stihnul to houpání užít. A hlavně, aby záchranné pomůcky a techniky zůstaly jen teorií, kterou si vyzkoušíme v klidu u břehu.

Tentokrát vyrážíme do Švédska a já se nemusím tolik stresovat modely počasí. Souostroví Svaté Anny je tvořené více než 6 tisíci drobnými ostrůvky. Díky tomu je snadné mezi nimi kličkovat i za většího větru bez velkých vln. Zatím se mi na akci nikdo necvaknul a tady fakt hrozí maximálně břehulák. Tedy že se pěkně vymácháte při nasedání nebo vysedání. Bude to pohoda, omrkneme oslavu slunovratu, koupačka v Baltu, posezení s kytarou u ohně na opuštěném ostrově. A hlavně bílé noci. Vždy se snažím vybírat červnový termín, abychom si i tady, daleko pod polárním kruhem, užili dlouhý den. Slunce se plazí k obzoru velmi pomalu, pověstná zlatá hodinka tu trvá hodiny tak tři. V jeden z takových večerů sedáme do kajaků ještě po večeři.

Máme nenáročný cíl obkroužit pár nedalekých kamenů a vrátit se k ohni. “Hele, ještě jsme si celý výlet nedali závod” pošťouchne mě Jirka. “Tak pojďmě, kdo se první špičkou dotkne támhle té skalky. Srovnat do řady. 3 2 1 START!” zahlásím. Snažím se co to jde, přeci jen jako vedoucí výpravy, je otázkou cti se umístit na horních příčkách. Ke skalce je to ale dobrých 500 metrů. A večeře byla před chvíli. To byl ale nápad. Ale kámen se blíží. Možná zvítězím nad večeří, která zůstane v žaludku, ale neporazím Honzu, ten už je skoro tam. Pádluje jako o život. Být v animovaným seriálu, ručičky by se mu míhaly tak rychle, že by to nešlo vidět. A taky jako v animovaným seriálu se náhle zpomalil čas. On vůbec nebrzdí, proletí mi hlavou. Špička kajaku si najednou místo vodou, razí cestu vpřed nahoru po skále. Jakmile je kajak už skoro v celé své kráse na skále, přihlásí se o slovo gravitace. Kajak se sune zpět do vody. A podobně jako chleba namazanou stranu dolů, padá kajak na hladinu dnem vzhůru. Než si stačím rozmyslet zda se začít smát nebo jít Honzu zachraňovat, drápe se už sám vysvobozen z útrob kajaku na bok skalky. “Když já jsem tak chtěl vyhrát! A říkal jsem si, že když budu brzdit nevyhraju.” Jo, Honza rozhodně vyhrál. První se dotknul skály a už navždy bude první hrdina, který si na výpravě cvaknul a navíc se i sám zachránil.

Jak jsme neoslavili slunovrat

“Ty budeš ve Švédsku na slunovrat? To to ti závidím!” říká mi kamarádka, když si sdělujeme plány na léto. Podle data slunovratu jsem vlastně tuhle kajakářskou výpravu plánovala. Chci to zažít. Už od doby četby Dětí z Bullerbynu. Oslavy slunovratu a pak ještě ideálně navštívit ten Bullerbyn. Když jsem plánovala datum abych si splnila bod č. 1, ani jsem netušila, že se mi splní i bod č.2. (protože on fakt existuje aby bylo jasno).

Pět dní pádlujeme mezi tisíci rozrdobenými ostrůvky. Většinou je jedno, kde přes den zastavíme a kde večer usneme. Ne však dnes. Blížíme se zpět ke kempu. Těšíme se, že doplníme zásoby a omrkneme autentickou oslavu tohoto velkého dne. Nahrneme se do sprch, vyhrabeme z útrob auta pár neprosolených a nepropocených kousků oblečení. K malému molu přirážejí loďky místních. Všichni slušně oblečení, dámské osazenstvo pletené květinové věnce na hlavách. U roztomilé recepce (červený domek s bílými okny, jak jinak) stojí májka. Odpolední tombola v plném proudu. Na ceduli se dál dočítám že bude hrát později ještě kapela. Jasně to bude ta pravá zábava, tanec kolem májky. Čas si krátíme kávou, pivem a hraním finských kuželek. Tzv. mölky. Srážení dřevěných špalíčku. Narozdíl od Kubbu ale musíte trochu počítat a víc taktizovat. I když je to hra z jižního finska, tak nějak jsem čekala, že to ve skandinávii znají všude. Všichni procházející švédové však naši hru okukují s velkým zájmem a chodí se ptát, co že to hrajeme.

Odpoledne se táhne poněkud líně. Ale to nic, říkám si. Ta muzika a křepčení u májky to spraví. Terka se vrací z recepce s čerstvou kávou a skořicovým šnekem. (Jó kannelbullar. Kdybych začala žít ve Švédsku, stal by se tady ze mě rychle cvalík, kterýmu bude kajak malej). “Tak ta kapela co je na ceduli, prý hraje až zítra a nějaké křepčení u máje se u toho nekoná. Dnes byla jenom ta tombola. Oni to prej tady slaví tak, že tady prostě jsou, jsou venku a grilují s přáteli.” Můj sen se zhroutil. Nudnější odpoledne jsem snad účastníkům nemohla připravit. Alespoň názvy dnů v týdnu jsem mohla z lekcí norštiny zapamatovat. Nechce se mi věřit, že mejdan nebude. Že se sem sjelo celé širé okolí, všichni nastrojení jak na hody a po hodinové tombole budou jenom grilovat po malých skupinkách na pláži.

Nevadí, netrháme partu. Odpádlujeme zpátky na nejbližší ostrov a ve slavnostní náladě si ugrilujeme klobásky a sýr. Jsme venku a spolu. Slavíme slunovrat jako praví Švédi.

PS: Děkujeme Terce Cupákové za skvělý článek a fotky! :-)