Polární výprava do Sareku

Byla doba, kdy jsem průvodcování pro Expedition club vnímal jako jednu velkou improvizaci. Skoro nikdy nevyjde akce přesně podle plánu a s přibývajícími roky jsem se pomalu utvrzoval v tom, že mě už příliš věcí nepřekvapí. Jenže pak přišla na řadu polární výprava do Sareku, kde se objevila jedna komplikace za druhou. Deportace účastníka kvůli testu na covid zpět do ČR, vykolejení vlaku, vichr o rychlosti sto kiláků v hodině a posun odletu domů o dva dny dříve. Na první pohled se jedná o fuckupy, po kterých nemůžu odjíždět z výpravy s úsměvem na tváři. Jenže opak je pravdou. S touhle skvělou partou lidí nebyl žádnej problém překážkou a troufám si tvrdit, že bychom si skvěle užili i cestu do pekla!

Když jsem minulý rok absolvoval svou první polární výpravu, nebyl jsem z ní zrovna dvakrát odvázanej. Přechod jezera Inari byla sice příjemná akce, ale jít desítky kilometrů po ledu, mít před sebou nekonečnou pláň a za sebou tahat třicetikilové saně mi příliš velké uspokojení nepřineslo. Podobné pocity jsem vnímal před pár lety, kdy jsem v rámci zimní přípravy běhával stovky kilometrů za tmy na atletické dráze. Nicméně se mi líbila myšlenka otestovat své tělo v drsných polárních podmínkách a hlavně neřešit běžné problémy středoevropských hor (nestálá sněhová pokrývka, laviny apod.). Původně jsem si tedy na letošní březen vypsal výpravu do Grónska, jenže ta se musela kvůli koronáči zrušit. Jedinou logickou polární alternativou se tak stal sever Švédska, přesněji NP Sarek. Byla to bláznivá jízda s dobrým koncem!

Víte, co je sranda? Když Vás po příletu do Švédska deportují zpět do Prahy stejným letadlem, jako jste přiletěli. Stalo se to mému účastníkovi výpravy, Romanu Kamlerovi. Ano, shodou okolností se jedná o majitele české oděvní značky Tilak. Pár dní před výpravou volám na švédský konzulát a je mi řečeno, že pokud někdo prodělá covid před méně než 90 dny, nemusí si dělat pro vstup do země žádné testy a stačí mu oficiální potvrzení od lékaře. Roman si ho tedy nechal zhotovit a po příletu do Švédska mu řekli, že zde bez testu nemá co pohledávat. Bohužel mu není umožněn test na místě i přes to, že ke vstupu stačí pouze antigen, který se dá zhotovit jen kousek za policejní kontrolou. Nic se nedá dělat a Roman tedy sedá na stejné letadlo kterým přiletěl a je poslán zpět do Prahy. V Praze si dělá rychlé PCR testy, aby nás mohl hned další den dohnat a prvním ranním letem frčí z Prahy přes Amsterdam (zde musí mít PCR test) do Stockholmu. Tentokrát to již vychází a další den se s velkou radostí setkáváme. Nikdo nechápe, proč Roman nebyl puštěn již napoprvé a i při dalším ověřování na konzulátu je nám potvrzeno, že pro vstup stačí certifikát od lékaře… Tak kdo se v tom má sakra vyznat?! A to ani nemluvíme o tom, že Romanovi kvůli cestě zpět propadla zpáteční letenka a musel si koupit novou. Celkem tedy vysolil cca 20 000,- kč úplně zbytečně… A co při čekání dělal zbytek skupiny? Opíjel se hotelovým minibarem, hrál autotetris a přežíral se k prasknutí. Roman měl totiž štěstí v neštěstí, že nám byl shodou náhod zrušen noční lůžkový vlak kvůli vykolejení a dostali jsme zdarma noc v letištním hotelu…

Po příletu do Švédka mi přichází SMS: „Train 92 is canceled the entire route, due to a derailment between Långträsk-Myrheden.“ Hm, pecka. Co teď? Chvíli na to se navíc dovídám, že je Roman deportování kvůli covid testu zpět do Prahy a celý náš švédský výlet se sype, jako domeček z karet… Na noční vlak měl navazovat ještě jeden další a následně dva autobusy. Potřebovali jsme se dostat do osady Kvikkjokk, ze které jsme měli následující den vyrazit. Spojit se telefonicky s dopravcem je prakticky nemožné a všechny další vlaky jsou vybookované (víkend za dveřmi). Autobusy jsou také utopie a máme aspoň kliku, že dostáváme letištní hotel zdarma. Zatímco někteří účastníci berou hotelový minibar útokem, tak já si lámu nad tím, jak dostat celou skupinu s 9 saněmi, lyžemi a milionem vybavení přes celé Švédsko. Do toho dostávám zprávu od Romana, že se mu naštěstí podaří dostat se následující den na letiště do Stockholmu a jsem rád, že se vyřešil alespoň jeden problém. Fór je v tom, že mám dopředu zabookované komplet všechny vlaky a busy, ve kterých máme vloženo přes 50 000,- Kč a nedají se zrušit. Po zhodnocení všech alternativ však docházím k závěru, že se na rezervace vykašlu a budu spoléhat, že se k tomu vlaková společnost postaví férově a vrátí nám za nevyužité rezervace peníze. Ostatně je to jejich chyba, že jsme zůstali trčet v Arlandě a nikdo nám nenabídl náhradní spoj. Ráno tedy bookuji devítimístnou Caravellu s extra velkým kufrem a pokouším se zjistit, jestli se dá někde v okolí půjčit vozík nebo rakev. K mému překvapení se nám nakonec daří narvat všechny krámy dovnitř a i za cenu nekomfortu můžeme vyrazit na sever. Hodinu po poledni se setkáváme s Romanem, nakládáme ho do auta a čeká nás 13-ti hodinová jízda na sever Švédska. K domluvenému ubytování přijíždíme ve čtyři ráno a čeká nás další nemilé překvapení – kód od schránky s klíčema nefunguje a na AirBNB není telefonní kontakt.

Problém je v tom, že ubytko jsem rezervoval přes AirBNB a jediná možnost komunikace je napsání zprávy. Máme však kliku, že v osadě chytáme data a snažím se vygooglit naše ubytko na jiném portálu, kde se náhodou nachází i kontakt na pana majitele. Po chvíli vytáčení zazní na druhé straně ospalý švédský pozdrav a následně se dozvídáme správný kód. Hurá, zasloužený spánek! Následující den si dáváme na čas a když kolem 13:00 vycházíme se saněmi na zamrzlé jezero, vidím v obličejích účastníků radost i lehké obavy. Opravdu je led dostatečně silný? Nejsou ty saně příliš těžké? Máme dostatek kořalky? Saně máme nacpané až po okraj. Ostatně nás čeká 9-ti denní trek s celkovou vzdáleností 150 kilometrů a se spaním ve stanu, takže je potřeba poměrně dost vybavení a jídla. Úvodní 3 dny probíhají bez větších problémů a počasí je k nám velmi milosrdné. Ještě před pár dny tu bylo téměř neustále pod -12 °C a nyní máme cca -2 °C. Kráčíme širokým zasněženým údolím a kromě několika skútrů v první části trasy příliš lidí nepotkáváme. Čtvrtý den mě probouzí účastník Jarda s naléhavým křikem: „Ondro, vítr zbořil společenský stan. Potřebuji pomoc!“ Plachta od stanu se válí na zemi a vítr s ní lomcuje o sto šest. Urychleně balíme stan do obalu a po sbalení věcí se rozhodujeme, že se i přes větrné počasí pokusíme posunout se dál. Po pár minutách začíná slušný masakr. Stoupáme se saněmi do 300 metrů táhlého sedla a fouká nám do obličejů protivítr kolem 60 km/h. Většinu času kráčím jen na GPSku a mám radost, když se v bílé temnotě objeví špička červeně zbarveného kamene, který značí stezku. Ujdeme takhle 4 kilometry a počasí se ještě zhoršuje. Difúzní světlo způsobuje, že nedokážu odlišit pevnou půdu a vzduchoprázdno. Navíc fouká natolik silný vítr, že sotva držím balanc. Pokoušíme se tedy najít alespoň trochu méně větrný plac, postavit si stany a přečkat zde alespoň to nejhorší. Těžko říct, za jak dlouho se počasí umoudří a hlavně, jestli ten obrovský nápor větru a sněhu naše stany přežijí. Už při stavění se mi zlomil jeden prut a měl jsem co dělat, abych ho s totálně promrzlými prsty dokázal opravit. Nepříjemná situace, ale za daných okolností se nadá nic moc lepšího dělat.

4 hodiny čekáme v nouzově postavených stanech na zlepšení počasí. Máme sebou zařízení Garmin inReach, které slouží nejen jako GPSka, ale také se dá s jeho pomocí přivolat pomoc nebo dokáže stáhnout předpověď počasí. Ta naštěstí hlásí, že se odpoledne uklidní vítr a to nám umožní dojít alespoň 6 kilometrů do chatové osady Duottarstuga. Máme štěstí, že je tu otevřená jedna chata se třemi palandami, plynovým topením a plotýnkou. Na noc tedy bereme do zaječích a místo stanů spíme v chaloupce, kde si můžeme usušit mokré věci a opravit rozbité vybavení. Jsme však ve skluzu a pokud by nemělo počasí přát ani následující dny, je nereálné trek dokončit včas. Ráno následujícího dne opět žhavím předpověď a k mému překvapení má dnes odpoledne foukat nárazový vítr rychlosti 95 km/h. Tak v tomhle masakru vůbec nemá smysl pokračovat dál. Po krátké poradě se rozhodujeme pro krátký výlet kolem osady a strávit v bezpečí chalupy další noc. Dobře děláme. Sněhová bouře má takovou intenzitu, že někteří raději čůrají na chodbě do ešusu. Když člověk vyjde na minutu ven, je mokrej od hlavy až k patě a je vůbec rád, že ho silný vítr neodfoukl do Norska. Takovej masakr jsem už dlouho neviděl! Následující ráno se však probouzíme do pohádky. Obloha je vymetená a vítr téměř nefouká. Skvělé podmínky! Jen je bohužel jasné, že nezvládneme přejít během zbylých 3,5 dnů zbytek trasy (cca 90 km). Musíme se tedy otočit a jít stejnou cestou zpět do Kvikkjokku. Nepropadáme však trudomyslnosti, protože následující 2 dny máme extrémně příznivé počasí a i přes to, že šlapeme stejnou cestou jako před pár dny, připadáme si jako v nové oblasti. Najednou se nám totiž rýsují siluety hor, o kterých jsme neměli kvůli nízké viditelnosti ani páru. Místní chatař nám dává za pravdu, že se z protější strany jeví trek úplně jiným dojmem. Přicházíme 8. den zpět do Kvikkjokku a střádáme plány na zítřejší jednodenní závěrečný výlet. Najednou nám začínají přicházet zprávy o zrušení našeho zpátečního letu a po zavolání na infolinku se dozvídáme 2 možnosti. Buď ze Švédska odletíme už zítra nebo o 2 dny později oproti původnímu plánu. Letí se už ráno a do Stockholmu to máme 13 hodin cesty. ČSA jsou v tomhle fakt machři a nejsou nám ani schopni proplatit hotel pro případ, že bychom si vybrali pozdější variantu. Balíme tedy fidlátka a kolem 17:00 vyrážíme na celonoční jízdu přes dvě třetiny Švédska.

Tohle bude sakra dlouhá noc! Kdo mohl tušit, že se budeme muset po celodenním treku rychle přebalit a vyrazit na noční přejezd Švédska. Po 2 hodinách zastavujeme u obchodu nakoupit potraviny a vyhodit pytle s odpadky. Jako na potvoru si však Štěpán zabalil svůj půjčený Expe péřový spacák do černého plastového pytle, nechal ho volně ležet v autě a někdo ho (nejspíš) vyhazuje společně s odpadky. Nevíme to na sto pro, ale je to jediné logické vysvětlení, jak mohl Štěpánův spacák zmizet. To však zjišťujeme až na letišti… Cesta celkem ubíhá a já se snažím odpočinout na zadní sedačce před noční řidičskou šichtou. Letadlo nám letí v jedenáct hodin ráno a měli bychom to snad časově stihnout. Za jízdy ještě rychle přebookováváme všechny naše letenky a u Romana se vyskytuje problém. Víte, jak byl deportován na začátku výpravy zpět do Prahy kvůli ATG testu? Tak kvůli tomu se mu zrušila zpáteční letenka a musí si koupit novou. To je paráda, co? Další velká pecka je ta, že se jako na potvoru posouvá čas. A zrovna tím špatným směrem, takže se z celkem pohodového náskoku stává stíhací jízda. Kolem půlnoci sedám za volant a začíná můj řídící maratón. Naštěstí mám dobré kecací parťáky, takže krize začíná až těsně před letištěm. Přijíždíme sice 3 hodiny před odletem na Arlandu, ale musím ještě vyčistit a vrátit auto a hlavně absolvovat antigenní testy, na které nejsme objednaní. Navíc už povinná online registrace je náročnější, než zkouška z jaderné fyziky a poslední účastník je otestován hodinu před odletem. Naštěstí všichni negativní. Teď ještě rychle odbavit těch 250 kilogramů vybavení a hurá domů! To se nám daří bez větších patálií a po rychlém nákupu v duty free dobíháme jako poslední do letadla. Uf… Zmáklo se to! Teď už jen zasloužený odpočinek a afterparty v Praze. Nemůžu uvěřit, že se to všechno stihlo!

Závěrem bych chtěl poděkovat celé skupině za neopakovatelnou atmosféru celé expedice. Moc jsem si to užil a jsem moc rád za tuhle netradiční zkušenost. Byla to neskutečná paráda a už teď se nemůžu dočkat na polární výpravu do Grónska, kterou plánujeme na příští rok.