„Podzimní Retezat“, hlásí upoutávka lákavě doplněná fotkami rumunských kopců romanticky obklopených uschlou travou, zelenou klečí a jezery, v nichž se zrcadlí modré nebe. Když se hlásím, tak mi vůbec nedochází, že jsou to hory kolem dvou tisíc a že je podzim a že tam možná nebude tak úplně babí léto. První varovná vlaštovka, že by tomu tak mohlo být, přichází asi tři dny před odjezdem od Peti, průvodce, který nás varuje, že budou teploty kolem nuly. Aha, naprázdno polknu, vzpomenu na svoje věčně zmrzlý ruce a jdu hledat teplý a ještě teplejší spodky. Takže teoreticky by příprava na nulu byla.

Vyjíždíme z Expe klubovny a je nás klasicky devět. Čtyři kluci, pět holek, z toho tři Kamily - to aby to bylo snazší nebo aby v tom byl větší bordel. Každopádně vstupnímu označení Kamila jedna, dva a tři se nevyhneme. V autě nás Peťa připravuje na to, co nás všechno čeká a autentickou atmosféru ladí balkánskými songy.

Naše první zastávka vede do městečka Deva, kde skáčeme rozlámaní z auta a snažíme se najít podnik, kde by nám udělali snídani. Naneštěstí jsme dorazili dost brzo a na snídani nám všichni kavárníci hází bobek. Teprve když jsme kolem hlavní třídy obešli snad všechny podniky, kde to voní kafem, tak se na nás konečně usmálo štěstí. Nejdřív teda kafe, každopádně v teple, a pak dlouhé čekání na tousty s avokádem. Volnou chvíli si krátíme návštěvou toalety, kde mají na stropě obří plochou televizi. No vážně. Posilněni se vydáváme na kopec nad Devou, kde se nad městečkem tyčí místní pevnost. Odtud pak přejíždíme prohlídnout si Korvínův hrad, kde byl údajně vězněn sám Drákula. Moc pěkná stavba, škoda, že zrovna prochází rekonstrukcí, a tak byla spousta prostor zakrytá lešením. Umět rumunsky, tak by si člověk mohl pokecat s dobově oblečenými průvodci, kteří se pohybovali v jednotlivých komnatách. Po troše kultury nás Peťa bere na „poslední opravdové a teplé jídlo“ před nástupem do hor. Trochu nás asi tímhle výrokem všechny znejistěl, protože si každý objednáváme obří pizzu, jako bychom měli následujících několik dní hladovět.

S nacpaným břichem se kodrcáme po rozbité silnici, pak silničce, pak prašné cestě přes vesničku Suseni, přímo pod sjezdovku do Răușoru. Na záda nakládáme bágly a aklimatizačně si rovnou celou sjezdovku vyšlápneme. Začíná se smrákat, vyrazili jsme až k večeru, ale dneska jdeme jen krátce. Pár kiláků na místo prvního nocoviště, kde rozbíjíme stanové miniměstečko a vaříme aspoň čaj, protože je frišno a poprchává. Ostatní zásoby jdeme po vzoru Peti pověsit dál od stanů na strom, a doufáme, že je případní medvědí kolemjdoucí neobjeví. Neobjevili, každopádně jsme je na stromě v noci po tmě zauzlovali tak bezpečně a vysoko, že ráno máme co dělat, abychom si je z korun vybojovali zpět sami a měli z čeho vařit snídani. Když první noc prší a fouká silný vítr, až to stanem lomcuje, nemůžu z hlavy vypudit slova kamaráda, co nám s sebou stan půjčil. „Úplně za něj neručím, už je dost použitej“. Když jsem ho doma stavěla v kuchyni, tak jsem sice odhalila, že mu chybí tři kolíky, ale jestli do něj teče, tak to jsem teď uprostřed rumunský noci úplně zjišťovat nechtěla. Naštěstí vydržel.

Po snídani začínáme stoupat výš do hor, otvírají se před námi první výhledy a já si přijdu, že jsem se ocitla přímo v těch upoutávkových fotkách. Suchá tráva šumí kolem kotníků, horské svahy jsou částečně porostlé klečí, mezi kterou prosvítá šedá skála. Mezi tím zurčí potůčky s průzračnou vodou, která vytéká z jezera položeného ještě o kousek výš. Na jeho hladině se honí malé vlnky, jak povívá mírný větřík, který ale snadno dokáže proniknout pod oblečení, takže se nezastavujeme a neužíváme si romantiky posezením na břehu jezera. Místo toho ho obcházíme zleva a pomalu stoupáme směrem k hřebeni.

Vítr duje o poznání víc a tráva už není jen suchá, ale konečky stébel jsou pokryté ledovou krustou a všechno to tvoří roztodivné plastické obrazce. No, vypadá to náramně, takže fotíme o stošest. Jak zkracujeme vzdálenost k vrcholové hraně, ledových zmrazek přibývá a už nám to zas tak přitažlivé nepřipadá. Tak nějak tušíme, že se něco chystá. Těsně pod vrcholem se rozfouknou mraky, aby nám ukázaly dvě jezírka, pak ještě pár metrů a.. vítejte v Bílém pekle. Vichr skučí tak, že se skoro ani neslyšíme. Vše pokryto sněhem, viditelnost jen pár slabých metrů. Přioblečte se, hlásí Peťa. No, já bych ráda, ale prsty už mám za tu chvíli zmrzlý na kost, takže vytáhnout další vrstvu z batohu a pak si mikinu zapnout, tak to je pro mě téměř nesplnitelný úkol. Hůlky od té doby nesu zaklesnuté v podpaží, protože ruce stávkují a neudrží nic. Chvíli se za sebou potácíme ve větru a snažíme se následovat stezku, ale vše je namrzlé, klouže, nebo je cesta tak zavátá, že nelze rozeznat. Je to jasné, na nejvyšší vrchol, Peleagu, se prostě nemáme šanci dostat. Peťa volí alternativní trasu a volíme pomalý ústup do nižších poloh. Když pak narážíme na chaloupku, kde bychom mohli za pár peněz neplánovaně přespat, tak je kolektivní domluva, zda stoupat výš a nocovat ve stanu na sněhu, celkem jednoznačná. Takhle nás čekají roztopená kamna, palandy a sucho. Večer ulehčujeme batohům od alkoholové zátěže.

Po noci v přemrštěných 26 stupních se nám ven, do mokra a zimy, překvapivě ani moc nechce. Ale nemůžeme navždy zůstat v chaloupce uprostřed ničeho, a tak se opět vydáváme vstříc nečasu. Venku mží, je vlhko, bahno klouže, ale jak se propracováváme do vyšších partií, přichází nám vstříc opět sněhová pokrývka a námraza. Oběd odbýváme v chajdě, kde se dá nouzově prý i přenocovat. Od pusy jde všem pára, prý je venku pocitově mínus devět. No, tak s tím nepolemizuju, za mě to sedí. Prsty zoufale objímám plecháček s horkým čajem. Na batozích pláštěnky a na sobě asi všechny vrstvy, co jsem v batohu našla. Procházíme kolem jezer, která už nejsou blankytně modrá, ale šedivá a nad nimi se převaluje mlha. Pořád to vlastně vypadá dobře, jenom se člověk v tý kose nemůže moc zastavovat a obdivovat to. Rozmýšlím si dvakrát každou fotku, kterou chci udělat. Znamená to totiž složitě vyndat telefon, který mám zatepleně uložený v bundě, jinak by chcípnul. A pak taky vyndat z rukavic ruce, a ty mi taky po každý fotce vysílají vzkazy, že chcípaj. Nikoho nepotkáváme, nečekaně. Jinak je legrace, zábava tu rozhodně není na bodu mrazu. Když je teda přes vichr něco slyšet. Tom pořád vytahuje z batohu další a další osobně nasušený věci, a my mu je vytrvale a ochotně ujídáme.

Naším dnešním cílem je Refugiul Salvamont Zănoaga čili chatka horské služby u stejnojmenného jezera. Peťa sýčkuje, že je možné, že tam bude obsazeno a budeme muset spát vedle ve stanech, ale nikdo jiný se do tohohle počasí očividně nevydal, takže máme domeček sami pro sebe. Mrzne až praští, naštěstí je v útulně připravená i nouzová zásoba dřeva na zátop. Dřevo by sice bylo, ale ať hledáme, jak hledáme, nikde ani stopy po pile nebo sekyrce. A zas takové vybavení s sebou nemáme. Rozdělujeme se na tři skupiny - kluci dřevorubci pižlají dřevo svými kapesními nožíky, dvojka jde podél jezera nabrat vodu k prameni a trojka se snaží udělat z domku přívětivé místo k přenocování. Přívětivé je už to, že to není stan a zdi jsou místo z plachty z bytelného kamene. Dole jsou malá kamínka, která se nám během večera daří slušně rozhicovat. Až tak, že na jejich plátech nenávratně končí část mojí vložky do boty, když ji na chvíli pouštím lehkomyslně z očí, zatímco se věnuju Peťově hře Přestav si. Taky si představuju, jak to bude krásný, vlézt si ve vyhřátém domku do spacáku a sundat třeba jednu z vrstev. Jednu, víc ne, to bych si zapřeháněla. Na spaní je tu připravené horní patro, staré polorozpadlé matrace rovnáme ke stěně, vymetáme myší bobky a rovnáme si karimatky do dlouhé řady. Ti, co spí nejdál od schodů, nad verandou, mají pak v noci trochu smůlu, protože k nim teplo z kamínek nedošlo. Každopádně další noc za námi a zase úplně jiná, než ty předchozí. V noci ještě trochu napadlo a kolem domečku jsou vidět jen naše stopy, jak jsme se chodili romanticky vyčurat s výhledem na temnou hladinu jezera. Balíme, necháváme ostatním poutníkům na poličce k dispozici zbytky našich bomb a společně pak stoupáme do vršku nad jezero. Poslední stoupání, prý. Zase je mráz, sníh křupe pod nohama, padá do pohorek a na hřebeni to fičí jak blázen. V předklonu jdeme za sebou a snažíme se odhadnout správný směr. Až se to nakonec láme, začínáme sestupovat do údolí a krajina kolem nás se mění. Místo sněhové pokrývky je tu zpátky opět bahno, vlhko a spadané listí. Pár stupňů navíc a žádný vítr. Najednou jsme ze zimy zpátky v podzimu.

Po kládě přelézáme potok a přicházíme k oplocené tajné výzkumné stanici. Zákaz vstupu ignorujeme. Teda vlastně jsme ho přehlídli. Nebo jsme mu prostě nerozuměli. Po zemi se to hemží mloky a jen čekáme, kdy potkáme geneticky upraveného bílého medvěda s červenýma očima. Naštěstí narážíme jen na jeho bobky. Míjíme odbočku s cedulí „laboratoř“ a pokračujeme dál skrz les, přes další potok, až se před námi otvírá pohled na Švirákovu louku. Pro nás je to později jen LOUKA a je to myšleno vyloženě jako nadávka. Když o ní Peťa předtím mluvil, mluvil o speciální zkratce, kterou má v podstatě vyšlapanou jenom Expe. A vyšlapává ji přesně jednou ročně. Asi ten rok v Rumunsku hodně pršelo a hodně vše bujelo, protože stezka není nikde patrná žádná. Vymyslel ji prý ten, jehož jméno nese výmluvně v názvu. Louka se začíná celkem ostře zvedat, stoupáme mezi bodláky, na samé hranici lesa, až se do něj ponoříme celí. Stezka stále chybí. Jdeme šnečím tempem po hřebínku a už to není LOUKA, ale peklo zvané „Tři hodiny křoví v držce“. Zprava zleva každého do obličeje bičují větvičky. Terén jde pořád nahoru a nedá se uhnout, sehnout, prostě jakkoli uniknout. Několikrát to vypadá, že začíná prosvítat světlo, ale to je jen mýtinka, co má poutníka dávno propadlého trudnomyslnosti, zmást. Včera ošlehaní větrem, dneska větvema. Až konečně lezeme z lesa, naštěstí ztráty na očích jsou nulové. Trochu jsme nabrali metry, takže nejprve začíná pršet a pak zase sněžit. Jedny podrážky to už zjevně přestalo bavit, a tak se s námi chtěly rozloučit. Rozmluvili jsme jim to. Americkou páskou. Nastává otázka, kam poslední noc složíme hlavu. Stavět pár kilometrů od auta stany nebo to dojít a zkusit štěstí někde pod střechou v civilizaci. Ke stávkujícím botám se přidává stávkující koleno. Vyhrává možnost B.

Sestupujeme k autu, které na nás způsobně čekalo celou dobu pod sjezdovkou, a Peťa mezitím nalézá příhodné ubytování. Nejsem si jistá nebo to snad ani nechci přiznat, po kolika dnech si svlíkám podvlíkačky. Celkem posvátně se v civilizaci postupně odebíráme znovuzrodit do sprchy a pak na společnou večeři. Než najdeme podnik, kde by nás vcelku pozdě nakrmili, tak to trvá, ale hostina je to parádní. Místní kluci nám jsou pak ochotně nápomocní, když je stavíme s větou „Máme problém, kde tady seženeme alkohol?“. Na pumpě, jak jinak. Ráno si trochu pospíme a po návštěvě pekárny vyrážíme směr Maďarsko, kde na nás čeká poslední část programu, termální lázně. Po cestě nás teda postihne chvilková panika, když zjišťujeme, že jsou zavřené, ale Peťa jako vždy rychle přichází s náhradním řešením. Na hranicích Slovenska jsou přece termály taky. Mysleli jsme, že nás tam čeká jenom relaxace, ale to jsme se nemohli mýlit víc. Zatímco jsme se vyhřívali ve venkovním bazéně a vzpomínali na sněhový sajgon o pár dní dřív, začal jeden starší plavec kolabovat. Stručně řečeno, záchranné složky termálů nejsou na to, že by se někomu mohlo z dlouhého pobytu v horké vodě udělat šoufl, absolutně připravené. Několikrát jsme se museli do věci vložit, vyignorovat spoustu rad odborníků na cokoli, co se kolem slétali jak vosa na bonbon, a nasadit pohybem v plavkách mimo bazén vlastní zdraví. Leč nebožák byl nakonec za našeho vydatného přispění úspěšně přepraven do bezpečí a sucha. Zakončenou misi jsme pak oslavili v místním kiosku haluškami. Zatímco jsme debužírovali, tak si majitel vyhlídl za ženu jedno z našich děvčat. Chvíli to vypadalo, že ji bude chtít koupit, až ji Peťa musel vydávat za své děvče. Jedině tak byla v bezpečí a domů si místo solventního zahraničního manžela odvezla jako prezent pouze lahev Tokajského. To bylo poslední dobrodružství, které nás za těch pár společných dní potkalo a že to stálo za to. I za ty omrzlé prsty. A za Tomovu angínu z termálů.

Děkujeme Hance Mourkové za skvělý článek a Petru Tobolákovi za parádní fotky z výpravy na Retezat! :-)