Na konci října tedy frčíme dodávkou vstříc Beneluxu. Někde u Plzně zjistíme, že nemáme techničák, ale zase si můžeme kolonku fuckupů odškrtnout ještě před odjezdem z ČR. Do tohoto seznamu málem přibyly i skoro ztracené klíče od nosiče, ale nakonec se našly. Ve 4:30 parkujeme zaparkujeme někde v německém venkově přímo pod větrnou elektrárnou, z posledních zbytků sil stavíme stany a užijeme si pár hodin spánku za hlučného hvízdání vrtulí elektráren. Ráno nás praští do obličeje typické podzimní počasí - je 9 °C, zataženo a fouká. Naštěstí to máme nakoukáno z jarních klasik, takže víme, že tu buďto prší nebo pršet bude, což se vyplní přesně za hodinu. Od Pariho, zdaleka nejzkušenějšího účastníka, dostáváme do dresu traťovku (= strašně dobrou domácí müsli tyčku) a moka konvička nám připraví první dnešní kávu, ano, chápete správně, že nebyla zdaleka poslední. Najíždíme na cyklostezku a vyrážíme vstříc Monschau, malebnému německému městečku. Prší hodně a po pár minutách se z mých bot stává bazén. V prvním sjezdu dne se vtipy promění v smutnou realitu a Michal testuje skluzavku po asfaltu, následkem čehož si roztrhne goráčovou bundu. Na zdraví naštěstí ale žádné šrámy neutrpěl. K našemu překvapení máme problém v turistickém Monschau v 10 hodin sehnat kafe, ale nakonec se to ale podaří, druhý kousek za námi, a navíc si můžeme ohřát zmrzlé ruce u přenosného topení.

Ale zpátky na kola. Čeká nás totiž geo-politicky zajímavá část trasy. Projíždíme Vennbahn cyklostezkou, která dřív sloužila jako železniční spojení mezi uhelnými doly v Aachen a Troisvierges (v dnešním LUX). Bývalá železnice se nachází v Belgii, ale je obklopená z obou stran Německem. Na Vennbahn nám kilometry naskakují rychle, a to v zásadě proto, že je to po pěkném asfaltu a ještě k tomu skopce. Za chvíli už ale přichází první ze tří nejvyšších vrcholů - Vaalserberg, nejvyšší vrchol Nizozemska (323 m). S Kamčou dostáváme od kluků trochu náskok, ale ne dostatečný na to, abychom na vrchol přijely jako první. Vrcholovou prémii získává Pari, který už v první části stoupání utrhnul zbytek skupiny a přes nás s Kamčou se všichni přehnali rychlostí, nad kterou jsme jen zakroutily hlavou.

Na Vaalserbergu je lidí jak na Václaváku. Na fotku s cedulí nejvyššího vrcholu dokonce stojíme frontu. Po krátké pauze na jídlo (a třetí kávu) a pár kilometrech strávených v Nizozemsku (abychom si mohli odškrnout další navštívenou zemi) sjíždíme do Belgie, kde se naše trasa vlní mezi krásně upravenými vesničkami. S přibývajícími kilometry už dochází síla v nohách, tak si dáváme čtvrtý kousek pod posledním stoupáním dneška na nejvyšší vrchol Belgie - Signal de Botrange (694 m). Na náhorní plošině, kde se tento kopec nachází, panuje krásné podzimní počasí (mraky, z kterých něco drobného padá, zima, za chvíli bude tma). Vypadá to tady úplně jak v Krušných horách.

Kopec by člověk kvůli jeho nevýraznosti málem přejel, naštěstí obří parkoviště a navršená hrouda se schody dávají znamení, že už to je ono. Body do soutěže vrchařů (no asi to byl spíš spurt na té placce…) si připisuje znova Pari. Rychle se fotíme s vlajkou Expe a sedáme na kola, protože se za chvíli začne smrákat. Už je to naštěstí jen skopce k hostelu v Malmedy, kam dojíždíme za tmy. Dneska to bylo výživných 135 km s převýšením 1 600 m, a odškrtáváme si 2 vrcholy v seznamu nejvyšších vrcholů zemí. Stoupání to bylo fakt náročný, ne všichni ho zvládli, ale aspoň máme důvod se vracet.

Na hostelu hlavně oceňuju horkou sprchu a suché oblečení na převlečení. S objednáním pizzy nám nakonec musí pomoct kluk na recepci, protože se z mobilu ozve “sorry, no English, only French”. Nemusíš být ve Francii, abys zažil frankofonnost. Než dovezou pizzy, tak už se začínáme rehydratovat místními pivky. Ani přes ohromný hlad se nám nedaří sníst všechno, tak je další den ráno rveme do dresu jako sváču (a jak se nám později hodila!). Po vydatné snídani opět (a prvním kafi dne) nasedáme na kolo. Zadek bolí, nohy nebolí, ale za chvíli začnou. Najíždíme totiž do totálního prďáku. V kopcích mi trochu už chybí nějaké lehčí převody, holt silničky nejsou nejlíp přizpůsobený kola na bikepacking. Nějak to nahoru vyšněruju, odsud to bude už zase jen mírně zvlněné. Projíždíme mezi kopečky, vesničkami, farmami… Připomíná mi to tu Vysočinu. Lesy, kterými projíždíme, zase svádí k nějakému proběhnutí. Počasí zatím drží a chvílemi dokonce vysvitne zpoza zatažené oblohy slunce. Dlouho se to ale neudrží a začíná mžít a pak i pršet. Na to už jsme ale po včerejšku zvyklí, nic nového.

Vjíždíme do Lucemburska a vyhlížíme kavárnu v Troisvierges. Tam se aspoň na chvíli zahřejeme (a zároveň je to první i poslední otevřený podnik, co dnes potkáme). Odsud najíždíme opět na cyklostezku Vennbahn, ze které po chvíli sjíždíme a šlapeme na kopeček Buergplaz s rozhlednou a památníkem. O kilák vedle se nachází další kopeček jménem Kneiff. Tam je přesně jeden kámen vedle cesty, na který se zpoza ohradníku koukaj krávy. Lucemburčani si dlouho mysleli, že je Buergplaz jejich nejvyšší horou, tak na ní vybudovali vše, co si taková nejvyšší hora zaslouží. Poté ale někdo provedl měření znovu a zjistil, že Kneiff je o metr vyšší, má 560 m. Ale Lucemburčanům už se asi nechtělo znovu stavět rozhlednu a památníky, tak sem píchli jen kámen. (Možná, že za pár let zase objeví nějakou novou nejvyšší horu, že? V Dánsku probíhalo po zajímavost docela obdobné přemisťování nejvyšší hory.) Vrcholovou soutěž sice technicky vzato opět vyhrál Pari, ale nejvyšší bod amatérsky přejel, a tak si vítězství tentokrát uzmul průvodce Honza (teda aspoň to tvrdí :))

Pod Kneiffem se loučíme s druhým Honzou, který to má domů odsud kousek. My pokračujeme po Vennbahn směrem k autu. Opět začíná pršet a všechno na sobě už mám durch. Buď totiž jedeš v těsném háku a dostáváš sprchu od kola před sebou (ale trochu pošetříš síly), nebo si necháš trochu odstup, ale musíš makat. Vyber si. Závoďáci Maty a Pari vyrazili napřed, tak je tempo v naší skupince opět rozumné. Hlad nám zahání pizza ze včerejška a tyčinky. Po rovinaté cyklostezce to boucháme směrem k přehradě, kde na nás už čeká Michal s dodávkou. Po 110 km toho mám dost a jsem ráda, že jsem ráda, ale trochu je mi líto, že tu nemůžeme zůstat o den dýl.

Po chvíli zápasení s umístěním kol dovnitř dodávky a na nosič se skládáme do aut a vyrážíme směr Česko. Příhodná otázka “kolik vysokoškoláku je potřeba k povolení nosiče” už zná svou odpověď. Kdyby vás to zajímalo, tak je to rozhodně víc než tři. Cesta je dlouhá, tak si ji krátíme poslechem kvalitní hudby, jak je na výpravách Expe zvykem. Už teď je mi jasný, jak mi budou místní cyklostezky chybět. A ježdění ve skupině taky. A taky je mi jasný, že budu zítra ve škole naprosto nepoužitelná, ale za tyhle zážitky to stojí ;)
Kopcovitá trilogie bude mít i své pokračování se stejným průvodcem - v květnu jedem’ do Pobaltí. Tak se přidej!

PS: Děkujeme moc Markétě Pavlíkové za skvělý článek a průvodci Honzu Bořilovi za fotky!