V sobotu 6. 5. 2023 po poledni vyrážím vlakem do Brna za svou cestou na Balkán. Máme sraz v klubovně Expe. Seznamuju se s ostatními účastníky výpravy Markem, Tomem, Džonym s Helčou, Martinem, Klárkou a Natkou. Náš šéfík Standa má zpoždění. Marek nám o něm sděluje pár drbů. Za chvíli se přiřítí Standa. Musí ještě domů, zabalit se, umejt a tak. Objednává si kafe a něco k jídlu. Za dvacet minut je kupodivu zpátky a připraven. Mám trochu pochybnosti, jak dá jako řidič noční cestu, ale to ho ještě neznám. Poznání, že je nezničitelný přichází později. Jedem. Holky, tedy Natka s Klárkou vesele popíjejí a vypadá to, že nebudou spát. Zvlášť, když Džony vytáhne láhev slivovice. Od půl jedné střídám na dvě hodinky Standu za volantem. Ten si zalézá dozadu do spacáku a holky ohleduplně přestávají halasit.

V půl třetí už zase jede Standa. Za chvíli jsme na hranicích a brzo ráno v Sarajevu. Po kávě a cigárku na benzínce jedeme vzhůru nad město okouknout olympijskou bobovou dráhu. Její stav je podobný té smržovské sáňkařské. Jen víc grafiti a děr. To si z ní Srbové udělali za války opevnění se střílnami. Pod bobovkou je krásný výhled na město. Vylézáme na torzo bývalé hvězdárny, z které se ostřelovalo Sarajevo. Město to není velké a navíc ho ze všech stran obklopují hory. Co je však nepřiměřeně velké jsou hřbitovy, které se rozprostírají po svazích nad městem. Je tu totiž pohřbeno o jedenáct tisíc mrtvých více. Přišli o život během nejdelšího obléhání v dějinách moderního válečnictví mezi léty 1992-1996. Sjíždíme dolů do města, které se pomalu probouzí. Jdeme přes most lásky, na kterém byl snajprem zastřelen mladý pár v objetí. Místo atentátu na následníka trůnu je označeno malou pamětní deskou a odlitky stop. Procházíme místním bazarem do zapadlé cukrárny. Kafe z džezvy po ránu na mne nezvyklého této pochutiny, působí srdečně nepříjemně. Arytmii zajídám přeslazeným zákuskem. Inu sladký východ.

Máme do oběda rozchod a mě to táhne ke hřbitovům. Je to silný zážitek. Náhrobky připomínají les mrakodrapů. Mezi nimi pobíhají divoké kočky. Na hlavní město je tu nezvyklý klid. Na oběd jdeme do restaurace. Naštěstí si objednávám jen polívku, ostatní mají hrozné porce. Vyrážíme znovu do hor prozkoumat skokanský areál. Můstky jsou zhruba ve stejném stavu jako v Harrachově. Hotely a zařízení, co zažívaly v roce 1984 olympiádu, požírá příroda.

Pokračujeme dále kolem vrcholu Bjelašnica s rozestavěnými hotely a lanovkami. Začíná mírně pršet a tak po zastávce na kávě (pro mě už třetí a nadlouho poslední) pokračujeme dále k místu našeho prvního noclehu. Navečer si dáváme výstup nalehko na vrchol Crveny Kuk (1 733 m) s nádherným výhledem. Všude spousta květů až se člověk na ně bojí šlapat. U nás by to byla přírodní rezervace se zákazem vstupu mimo značených cest. Tady to nikdo neřeší.Sestupujeme už za šera a jedeme do nedaleké horské chaty Visočica. Chata se tváří velmi přátelsky i když zdaleka nedosahuje úrovně alpských chat. A proto tady jsme. Dvoupatrové železné postele s proleželou drátěnkou nás snad udrží. Povlečení je však čisté a tak ani nevytahujeme spacáky. Záchod bez prkénka a sprcháč bez teplé vody je pro nás outdoráky až přílišným luxusem.

Standa nás pohání do krčmy za místními specialitami a rakijí. Uvítací panák je brutální. Decák mi opravdu nejde exnout. Za chvíli přichází druhý a za ním litrová láhev. Po probdělé noci zařazuju zpátečku. Seznamovací hra se zvrhává v odhalování intimnějších částí našich životů. Jdu první do postele. Na cestu ještě pobavím osazenstvo historkou, kterak jsme s manželkou zjistili, že to má dcera za sebou. Oni chtěli původně detaily o maturitě, ale mozek mě poslal do jiné oblasti, která byla zajímavější a veselejší. Nabývám jistoty, že kolektiv bude pro nadcházející týden víc než dobrý.

Ráno máme jít na první ostřejší výšlap. Marek však stále leží v posteli. Zavíral večer se Standou v půl třetí ráno a odmítá jakýkoliv pohyb. Ostatní jsou čipernější a tak po snídani vyrážíme. Standa vybírá vrchol Vito (1 960 m). Jdeme na lehko, v batůžkách jen vodu, sváču a nesmeky. Počasí nám přeje.

Hned za chatou se k nám přidává starší chlupatý pes. Je to na rozdíl od albánských divočáků dobračisko. Dostává jméno Karel. Na první zastávce leze do studánky a chlemtá s námi vodu. Po výstupu z lesa se nám otevírá nádherný pohled na ostrý hřeben se sněhovými poli a rozkvetlými loukami. Standa určuje směr a každý si můžeme jít vlastní cestou. Karel se stále drží s námi. Na jedné ze zastávek přichází další pejsek. Trošku menší a hubenější. Dostávají ochutnat svačinu a já pojmenovávám druhého jménem Gott. Po pár sněhových polích už míříme hřebenem k vrcholu. Gott a Karel samozřejmě s námi. Válejí se na sněhu a tím se i chladí. Standa prohlašuje, že tuto aktivitu budeme dělat za chvíli taky. Z předvrcholu Vita těch pár metrů neriskujeme. Na obě strany je příliš velký sráz a navíc je hřeben pod sněhem. Sestup navrhuje Standa sněhovými splazy. Zkušeně obhlíží terén a jede jako první. Nejdřív po botech a potom po zadku. Po počáteční nejistotě se též odvažujeme zkusit tuto techniku a nutno uznat, že je zábavná a rychlá. Gott s Karlem se bojí asi nejvíc, ale nakonec jedou s námi. Jsou to pašáci.

Scházíme zpátky k chatě. Karel si jde po svých, Gott sebou práskne na silnici a chrápe. Ví, že tudy nikdo nejezdí. Marek se vyhřívá před chatou. Prospal celé dopoledne, ale už je cajk. Dáváme si zasloužený obídek. Někteří kupují domácí rakiji. Mohamed jí nemá tolik, aby uspokojil potřeby všech. Suvenýry a dárky pro blízké se začínají postupně otevírat už v autě. Děvčata po chvíli už vesele štěbetají. Čeká nás delší přejezd do pohoří Sutjeska.

Po asi třech hodinách odbočujeme na úzkou horskou štěrkovou silnici. Pěkně to s námi hází a nad námi se stahují mraky. Standa však skvěle balancuje nad srázem. První sníh auto nepouští dál. Přebalujeme, dál musíme po svých. Do toho začíná pršet. Standa upozorňuje, že se k autu vrátíme až za dva dny a tak každý přibaluje tekuté suvenýry v podobě piv, vína a rakije. Jdeme asi tři kilometry po cestě v dešti a registrujeme otevřený přístřešek tak akorát pro naši partu. Nikdo nechce stavět stan a tak se ukládáme na místě. Standa se marně snaží rozdělat oheň. Kecáme ještě chvíli ve spacácích. Já podrobně popisuju svůj třísetmetrový pád z Kriváně. Když tu náhle slyšíme medvěda. A není to medvěd, ale Natka. Pěkně zařezává. Postupně odpadáváme všichni.

V noci přechází déšť v mžení a tak jsme ráno všichni pěkně navlhlí. Vaříme si snídani, balíme a vyrážíme do hor. Je krásná bosenská mlha. Za chvíli se z ní stává černohorská. Překračujeme totiž hranici. Čeká nás obtížnější úsek suťoviskem, které strhla letošní lavina. Všichni ho přecházíme bez úhony. Míříme do nádherného údolí vytvořeného ledovcem. Cestička je místy pod vodou. Čeká nás ještě jeden ostřejší výšvih a už přicházíme k jezeru Trnovačko ve tvaru srdce. Nad ním se dají tušit strmé vrcholy. U jezera je celnice a útulna. Vítají nás místní celníci, kteří jsou zároveň něco jako horská služba. Nabízejí ke spaní útulnu. Je dosti malá a hodně vytopená. Volím spaní ve stanu. Stejně tak Helča s Džonym a Martin. Celníci pobyt ve stanu nedoporučují kvůli medvědům. Odpoledne odcházejí a tak nás tu nechávají napospas. Standa s holkama už plánuje v útulně večerní párty, které si však musíme zasloužit vycházkou. A to ne tak ledajakou. Ukazuje vrchol nad jezerem, který na chvíli vykoukl z mlhy. Jsme zvědaví, jak se na něj vyškrábem.  Vrchol se jmenuje Trnovački Durmitor (2 242 m) a je z něj krásný výhled na jezero. Mlha se prý cestou rozpustí. Více než 700m převýšení zlomí Toma. Má poraněnou nohu a raději bude hlídat tábor před medvědy.

Po postavení stanů vyrážíme. Nad jezerem míjíme několik salaší. Zatím prázdných. Ovce s pastevci přijdou později až sleze sníh a bude dost trávy. Nahlížíme do jejich skromných příbytků a je to opravdu romantika. Ale trávit tu většinu svého života si člověk těžko představí. Být tu sám jen se svými ovečkami. Myslím na ty smutné večery a noci.

No nic. Jdeme dále po zbytcích sněhu, z kterého vykukují sytě žluté petrklíče, krokusy a další jarní květy, které nedokážu pojmenovat. V prvním ostrém sněhovém splazu někteří nasazují nesmeky. Stoupáme do prvního sedla a míjíme spadlou lavinu. Ještě pár výšvihů a všichni nakonec dobýváme vrchol. Počasí se umoudřilo a tak si vychutnáváme nádherné výhledy na okolní štíty a dolů na jezero. Nestoupejte na sníh, je to převěj upozorňuje Standa. Dělá se mi špatně z toho, jak se k tomu sněhu někdo přiblíží. Vzpomínka na zimní Fatru. Standa ztrácí víčko od petky s rakií a tak se musí na vrcholu dokalit. V partě máme Klárku a Natkou a tak z toho vůbec strach nemám.

Dolů to jde rychle Standovou zadkovou metodou po sněhových splazech. Ukazuje nám ještě variantu na tučňáka po břiše hlavou dolů. Tento způsob necháváme s Markem pro ty mladší. Máme přeci jen už křehčí kosti. Cesta dolů je opravdu rychlá. Vaříme venku večeři a za setmění začíná párty v útulně. Víno, pivo a Markův výborný rum. Je však i nad síly děvčat. My stanaři odcházíme ven a zalézáme do spacáků. Beru si pro jistotu půlku Stilnoxu a tak mi medvědí myšlenky velmi brzo odplují na moři spánku.

Stáváme brzo. V sedm chceme vyrážet. Já vstávám ještě dřív. Kadibudka s tureckým suchým záchodem už volá. Snídaně a balíme. Naposledy se loučíme s nádherným místem. Jdeme stejnou cestou zpátky. Nechávám ostatní před námi a loučím se společně se Standou s horami. Včera mlha a vlhko, dnes se nám hory otevřely. Cestou ještě bereme odpadky z přístřešku, které jsme nechali za trámem. Ve sněhu vidíme obří medvědí tlapy. Tak přece tu jsou…

Dorážíme k autu a vydáváme se na další pouť směr Mostar. Cestou se stavujeme u brutalistického památníku Sutjeska, který nechal postavit Tito na počest padlých jugoslávských partyzánů, kteří bojovali na těchto místech roku 1943 s německo-italskou přesilou. Zbytku partyzánů se podařilo nepozorovaně uniknout bočním údolím na jehož začátku je památník postaven.

Pokračujeme v krasojízdě. Před Mostarem odbočujeme na další zajímavé místo s názvem Blagaj. Řeka Duna zde vyvěrá přímo ze skály a údajně se jedná o největší krasový pramen na světě. Prší a tak tu není moc turistů. Vody, která vyvěrá, je opravdu hodně. U místa se nachází klášter sekty tančících dervišů. Po prohlídce už zajíždíme k hostelu Nina v Mostaru. Standa nás upozorňuje na exces, který se tu stal při předchozí výpravě. Byl by rád, aby se tentokrát nic podobného nestalo.

V hostelu teče teplá voda a tak dáváme sprchu. Holky se hážou do gala. Mají v plánu místní diskotéku a chtějí lovit. A tak si oblékají něco jako šaty. Dojem kazí akorát botasky, lodičky by byly lepší. Jinak jsou ale skvěle barevně sladěné a my chválíme, jak jim to sluší.

Vyrážíme do města bez Martina, který má střevní potíže. Standa nás zatáhne do zapadlého rockového klubu. Mají tam celkem slušné pivo. Trošku zapomínáme na jídlo a tak začíná být velmi brzo veselo. Marek naštěstí nakupuje i pro ostatní burek. Po jídle hrajeme různé slovní hry. Zvláště doplňování rýmů známé necudné Vrchlického básně je zdrojem skvělé zábavy. Prodávám své zkušenosti s tvorbou textů a většinou se skoro trefím do originálu. Přichází čas na hru zvanou ubrousek. Jsem rád, že ji nikdo nezná a všichni ji s chutí hrají. Děvčata už se těší na diskotéku. Mě se tam s Markem nechce. Zvědavost mi nedá a chci aspoň nakouknout. Bohužel diskotéka v jeskyni je zavřená. Zklamané holky bereme zpátky do baru.

Potřebují nějak rozveselit a tak dávám k dobru historku o tom, jak jsme jednou hráli s naší partou dabl ubrousek. Přesouváme se do patra, kde je rušno. Jsou tu nějací mladí amíci. Džony mě štengruje, ať si dám s nimi ubrousek. Bez mé znalosti angličtiny to snědá Američanka pochopila a za chvíli už hraje se mnou. Stačilo jí hru předvést a říci „plej ubrousek“. Hru s námi záhy hraje i její kámoš. Objednává se panák. Něco jako višňovka. A mě napadá zahrát si hru všech her s názvem Benzínka. Kupodivu ji opět nikdo nezná. Když vysvětluju pravidla, začínají se někteří rosit. Všichni nakonec do hry jdou. Jen se přesadíme, aby předávání panáka ústy nevycházelo na stejná pohlaví.

Na konci kolečka je Marek a situaci bravurně zvládá konečným polknutím. Pak už to jde ráz naráz. Zpíváme a bušíme dlaněmi do stolu za zpěvu písně Skákal pes na melodii slovenského hitu Láska je tu s nami …. Na závěr jsem Džonym vyprovokován abych ukázal ramenáče. Když se svléknu do půl těla, celý bar ztichne. Přichází barman a nařizuje, abych se obléknul. Inu jiný kraj, jiný mrav.

Mezitím děvčata od další Američanky zjistila, že v Mostaru je ještě jedna diskotéka. Děvče tam jde a ukáže nám cestu. Mě se fakt nechce. Leje jak z konve a prý to je kus cesty směrem od hostelu. Holky s Džonym mě však zakazují odchod a už jsem tažen opačným směrem. Za zpěvu písně Když jsem já sloužil … docházíme na místo činu. Já jediný mám batůžek a jsem gorilami při vstupu zvlášť pečlivě prošacován. Nachází v batůžku napůl shnilé jablko, které jsem si vzal na cestu. Je to poslední jablko z loňské sklizně, až bude nejhůř. S odporem odkládají ovoce na stranu a pouští mě dovnitř.

Balkánská diskotéka je v plném proudu. Tělo na tělo. Standa hrne první drink bífítra s tonikem. Chvíli nám trvá, než chytíme rytmus, ale za chvíli už se svíjíme na parketě jak tančící derviši. Lasery světel s decibely stále zvyšují obrátky. Máme málo prostoru na tanec. Džony mě vyzývá ať vylezu na stůl. Po chvíli tak činím, ale vzápětí jsem stržen zpět na zem pořadateli. Tak aspoň do rytmu zpívám pořád dokola větu „Pójedeme k móři“. Jsou čtyři ráno a máme toho všichni dost. Ustupujeme. Já si ještě vyžádám od gorily shnilé jablko zpátky. Musí na něj znovu s odporem sáhnout a já do něj provokativně kousnu. Venku brutálně leje. Na hostel jedeme taxíky.

Ráno je tvrdé. Nevyspalost s pivem a bífítrem dělá své. Když k tomu připočtu místní jídlo, tak mám zaděláno. Holky zvesela dopíjejí petku piva a na snídani objednávají panáka. Nechám si s nimi připravit k snídani míchaná vajíčka a vím, že je zle. Čeká nás dopolední rozchod v Mostaru. Hrozně leje. Já chci fotit, ale do toho slejváku se mi nechce. Nakonec jsem se zvedl a opouštím děvčata. Po nasazení pláštěnky na mě přichází první vlna křečí ve střevech. Prosím paní z hostelu, ať mě pustí na záchod. První vlnu mám za sebou, ale vím, že přijdou další a nebude jich málo.

Vyrážím do města. Kvůli dešti je prázdnější, ale já prázdný stále nejsem. V přestávkách mezi focením odskakuji do místních restaurací na toilet. Most, toilet, mešita, toilet, hřbitov, toilet, rozstřílenej barák, toilet, rozstřílenej toilet. Ve dvanáct máme sraz v restauraci u mešity. Jsem schopen pozřít pouze pár kousků chleba a polykám prášky ze své lékárničky. Nedobře je na tom ještě Martin, kterému se k viróze také přidaly střevní potíže. Helča se hnípe v polívce. Ostatní však v pohodě bagrují. Standa si vedle mě objednává obrovský burgr a já žvýkám kůrku chleba.

Standa nastiňuje další plán dne. Přejezd do pohoří Prenj a výstup s převýšením více jak tisíc metrů do lůna hor. Když budeme mít štěstí, tak bude otevřená útulna. Jinak budeme spát pod stany nebo pod širákem. Proto všechny věci s sebou. Na poznámky, že prší dostáváme odpověď, že přestane. Někdo si vzpomněl na můj zpěv s textem „Pójedeme k móři“. Ani tato změna plánu nebyla vyslyšena. Načež polykám další rcfurin poskytnutý Markem. Mám od něj jako zkušeného cestovatele ujištění, že určitě zabere. Jo a srát jen na cestičce, upozorňuje Standa. Prenj je celý zaminovaný. Tak to jdu poslední a budu doufat, že to déšť smyje.

Před výstupem se stavujeme v sámošce pro doplnění zásob. Děvčata už mají v košících nějaký ten alkohol. Beru také, ale vím, že bude pro ostatní. Nařizuji si dietu. Odpoledne jsme na místě. Dřevěný směrovník hlásá čtyři hodiny tvrdé práce. Jezerce, toť náš cíl. Tak hybaj, ať to stihnem do tmy, hlásí Standa. Jdu poslední se Standou a holkami. Hrajeme slovní hru a táhneme se jak smrad. Já si ještě dvakrát odskakuji a cítím, že by to mohlo být všechno. Prostor mezi hýžděmi však pálí jak čert.

Zhruba v půli kopce zpráva od Marka. Narazili jsme na spadlou lavinu. Dál to nejde. Standa vyráží obhlídnout místo. Já s holkama a červeným zadkem jdeme vlastním tempem poslední. Vzpomenu si na svou mastičku a pod cedulí minové pole ošetřuji ránu. Jak je namazáno, hned je lépe. Standa obhlíží sněhový splaz a velí nasadit nesmeky. To půjde. Udělám vám ve sněhu stupy. Já holkám půjčuji hůlky. Marek protestuje a hovoří něco o zodpovědnosti. Až sejdeš ke mně dolů, tak zjistíš, že to není tak prudký. Věříme Standově zkušenosti.

A ono to opravdu jde. Já chytám druhý dech a jdu do čela. Sněhová pole přibývají a mé mainlovky jsou nachystány kopat do sněhu další stupy. Nad pásmem lesa se zvedá vítr a začíná hustěji pršet. Taky se začíná stmívat. Stále nejsme u cíle. Skoro za tmy konečně vidím útulnu. Nad ruinou staré je postavena nová. A dokonce otevřená. Dolní místnost s kamínky, nahoře prostor na ležení. Hasič Tom okamžitě rozdělává oheň. Rozvěšujeme věci na usušení a vaříme si véču. Nikdo nemá sílu po včerejšku nějakým způsobem něco rozjíždět a tak jdeme brzo spát.

Ráno je pomalejší. Vstávám první a jdu na obhlídku okolí útulny. Hledám kadibudku, kterou nenacházím. Nacházím však pramen, tak jdu aspoň pro vodu. Počasí je nevyzpytatelné. Chvilku to jde, za moment přijde slejvák. Další přestávku využíváme se Standou jako vycházku pro dřevo. Musíme celkem daleko. Kolem útulny je všechno palivo vysbírané. Pohyb mimo pěšinky vzhledem k minám nepůsobí psychicky dobře. Dělám to, co Standa a věřím jeho intuici. S plnými batohy se vracíme zpět. Uvnitř už začíná být veselo, protože se otevřela první lahvinka. Standa měl naplánovaný trek po okolí, ale po další brutální přepršce měníme plány. Holky vytahují bang. Dáváme hru a čekáme na další mezeru mezi deštěm. Ještě se vaří obědy (já jen suchary) a vyrážíme dobít jeden z okolních vrcholů. Jmenuje se Taraš (1 742 m). Holky berou na cestu rakiji. Nahoře je nevlídno, ale krásně. Pohled na Prenj přezdívaný bosenský Himaláj je užasný. Nejvyšší vrcholy sice halí mlha, ale údolí je vidět. Také okolí Jezerce se sněhovými poli je úžasné. Do tváří občas létají krupičky sněhu, ale rakije nás udržuje v teple. Já vzhledem ke včerejším problémům jen zlehka namáčím jazyk. Dolů to jde zvesela a opět po botech či zadní části těla.

V útulně je útulně. Kamínka žhnou až Džonovi čapne tričko. Ještě, že máme Toma a jeho citlivý čich hasiče. Dáváme další bang. A další lahvinka. Bavím se tím, jak se ostatní dostávají do nálady. Kuřáci čím dál častěji odchází na kuřpauzy. Holky znají hesla do mobilů Standy a Džona. Tak dostávají při jedné z pauz na tapety holý zádek. Chvíli jim trvá, než poznají, že je můj. Původně mysleli, že to provedla některá z místních žen, ale pásek mě prozradil. Na svůj starý zadek jsem právem pyšný. Začne znít diskotéka z mobilu a najednou je tma. Budíček máme v pět ráno a tak je snaha jít na kutě. Mladší budí a zakopávají o starší. Inu to je zákon přírody.

Za medvědopění vylézají zpod spacáků mátohy. Ach ta příliš brzká rána. Jdeme napřed. Standa ještě čistí útulnu. Pár drobných pádů na sněhu v mrholení a už jsme v pásu lesa. Přestává dokonce pršet. Z expeauta se stala smradlavá bomba plná hnijícího prádla, špinavých ponožek a odpadků nejčastěji v podobě prázdných lahví. Zastavujeme ještě v sámošce nakoupit suvenýry a aspoň trochu vykydat auto. Pak už jen zastávka na benzínce a převlékání do co nejméně smradlavého letního. Udělalo se totiž krásně teplo. Standa šlape dodávce na krk. Na hranicích se celníci neodvažují do auta ani podívat. Pak už víceméně dálnice Chorvatskem, Maďarskem a Slovenskem. Večer jsme v Brně. Marek stíhá pražáka a my ostatní jdeme na lehkou véču do Standovy cestovatelské restaurace. Přespolní jedou až ráno a tak jdeme na jedno do vyhlášeného brněnského podniku Mejdlo. Závěrečná zelená a večer končíme u Standy v bytě. No a brzo ráno hybaj domů.

Děkujeme Honzovi Blaschke za článek a za fotky patří velký dík Martinu Roseckému a Natálce Toulové!