V letadle se snažím z papíru naučit základní turecká slovíčka. Nevím, jak se vyslovují a tak žádám o pomoc vedle sedící paní. Něco mi anglicky vysvětluje. Z mé nepatrné znalosti angličtiny po chvíli pochopím, že je Íránka a že turecky neumí. Tak se radši nic neučím a snažím se zapamatovat jména naší skupiny.

Ve Vanu na nás čeká řidič dodávky a další dva účastníci, co přiletěli dříve: Tomáš a David. Řidič si nás přepočítává a samozřejmě mu to nesedí. Nevládne angličtinou a neví co má dělat. Přes Peggy, která ví co se stalo, domlouváme další postup. Zaveze nás do města na večeři a následně vyzvedneme Lukáše s Ivet na letišti. Ti přiletí dalším letadlem. Po kebabu v restauraci blízko jezera jedeme zpět na letiště. Lukáš je bohužel bez báglu. Zůstal v Praze. Jedeme dodávkou do Doğubayazıtu, města pod Araratem, kde nás čeká Peggy. Je to 150 km a tak mám dost času na pokec s novým Davidem. Za tmy dorážíme konečně do hotýlku. Přivítání s Peggy a rychle do večerky, kde mají místní pivo. Seznamovačka probíhá v jídelně hotelu. Je tu rušno. Skupina Poláků slaví narozeniny a v televizi hraje fotbal Arménie s Tureckem. Arménie střílí gól a místňáci vítězně řvou. Trošku nás to překvapuje, když jsme na tureckém území. Arménie a Írán je však za humny a tak se není čemu divit.  

Po půlnoci jdeme na kutě. Máme s Davidem pokoj v posledním šestém patře. Jedeme funkčním výtahem a dáváme sprchu. Instalace obkladu a dlažby by u nás neprošla. Je vidět že dělník hodně spěchal. Odsávání koupelny není odsáváním, ale jakýmsi zesilovačem zvuků z vedlejšího pokoje. Maruška s Martinou mají mezi sebou jakýsi dohad a z informací se dovídám, že to je matka s dcerou.

V půl páté ráno nás budí muezin. V šest ráno přicházejí s halasem děti do nedaleké školy. V sedm ráno začne pod námi bagrovat bagr. Nad střechami se tyčí do výšky Ararat. Jeho vrcholek je zakryt mlhou. Na osmou jdeme na snídani. Pak do města vyměnit peníze. Dávám si seznamovací procházku po městě. Jsme na východě, tak je na co koukat.

V 11 hodin odjíždíme na aklimatizační výstup přes vesnici Dalbahçe do usedlosti Pene Mezrasi. Dodávka stejně jako ostatní má popraskané čelní sklo. Palubní desku a šaltrpáku ozdobenou koberečky, řidič kouří. Benzín nebereme na benzínce, ale ve dvoře u nějakého kamaráda. Hadice je vytažena z jakési boudy. Řidič tankuje a překvapivě nepouští cigaretu z úst. Na místo jedeme asi hodinu. Z toho většinu času drkotáme po kamenité cestě. Z usedlosti vybíhají děti. Dostávají ode mne sladkosti. Za kamennou zdí si nás podezíravě prohlížejí ženy. Nasazujeme na záda bágly a vyrážíme. Já mám přes bágl starý kabát a na ruce hodinky pro pastevce. Asi v půli kopce přichází bouřka s kroupami. Využíváme celt ze stanů a schováváme se v lijáku pod nimi. Nahoře na hřebeni je celkem frišno. Stavíme stany a vaříme večeři. Lituju, že jsem si nevzal rukavice. Starého vaťáku využívám k sezení. Znovu začíná pršet a tak zalézáme do stanů. Jsme ve výšce 3 200 m a stanem cloumá vítr.

Před setměním konečně déšť ustává a Peggy na nás haleká, ať vstáváme. Chceme totiž navštívit pastevce. První lezu ze spacáku já. Kabát nechci táhnout zase dolů a těším se až provedu dobrý skutek. Nakonec většina z nás vylézá a jdeme po hřebínku za pastevci. Je to trošku lezení ve tmě, ale nakonec to dáváme. Po půlhodině začínají štěkat psi. Jeden se dostává těsně za mne. Po zkušenosti v Albánii nemám dobrý pocit. Za chvilku jsme u skromného stavení pastevců. No není to vlastně ani stavení. Je to taková útulna třikrát dva metry. Stěny vyrovnané z kamení. Místo střechy pár klacků a plachta. Postupně se všichni usazujeme a pastevci pod nás na udusanou podlahu instalují staré deky. Venku se na kamínkách (kus staré železné roury) vaří ve velké konvici čaj. Jako palivo používají usušený trus. Komunikující pastevec se jmenuje Erdal, druhý nekomunikující je jeho bratr. Ten se stará o občerstvení. Nalévá čaj a v rohu útulny vyštrachá sušenky. Nelze odmítnout. Předávám dary a hlavně při pohledu na hodinky se Erdalovi rozsvítí oči. Něco turecky štěbetá, ale nerozumíme. Peggy s pomocí překladače v mobilu dává Erdalovi otázky a on zase píše odpovědi. Dozvídáme se, že stádo ovcí čítá 300 kusů a není jejich. Zhruba 50 jich za rok pojde nebo je zakousne vlk. Stejný počet se narodí. Pasou devět měsíců v roce. V zimě scházejí dolů. Je tu hodně sněhu, který zem nasákne a tak tu je alespoň nějaká potrava pro stádo. Dole je v létě vše vyprahlé. Pasou již od dětství. Do školy chodili jen chvíli, aby se naučili psát a počítat. Rodiče neměli peníze, aby do školy chodili dál. Od té doby jen pasou. Jednou za čas sejdou pro vodu a jídlo dolů z hor, ale není to moc často. K životu potřebují opravdu minimum. Peggy nám čte odpovědi a v jednu chvíli vyvalí na displej kukadla. Z překladače v mobilu vypadla věta, která po vynechání vulgárních slov byla nabídkou kvalitního sexu. Peggy slušně odmítá s tím, že má přítele a bude se vdávat. Erdal přechází do romantického tónu. Překladač chrlí něco o zamilovanosti a o tom, že na ní bude čekat do konce svého života. Po pátém čaji jsme začali opouštět kutloch. Jednak se trošku protáhnout a jednak si odskočit. Chtěli jsme se rozloučit, ale bylo to nemyslitelné. V konvici se už vařila druhá várka čaje a tak jsme byli nuceni se znovu usadit. Vlastně se člověk tomu nemůže divit. Z živých duší zná pastevec akorát ovce, psy, vlky a koníka. Na člověka tady málokdy narazí. Už jsme neměli sílu na smysluplné dotazy, tak se ptáme, jak ovce spí.  

Po vypité druhé konvici je už opravdu čas jít. Erdal je smutný. Při pohledu na Peggy se mu zalesknou oči. Překladač znovu úpěnlivě slibuje, že na ni bude čekat. Pastevci nás vyprovázejí. Ovce jsou nehybné. V odrazu čelovek na nás svítí stovky jejich očí.

Po půlnoci jsme ve stanech. Vypitý silný černý čaj nám ztěžuje spánek. V noci poprchává, ale ráno je modré. Dokonce na nás vykoukne nedaleký Ararat. Vaříme si snídani a balíme. Cesta dolů jde celkem rychle. Už na nás čeká dodávka. Drkocáme se zpátky do Doğubayazıtu na oběd. Ochutnávám tradiční nápoj: točený Ayran (slaný jogurt s mlékem). Opravdu jen ochutnávám. Zítra nás čeká Ararat a tak nechci zbytečně namáhat svá střeva.

Odpoledne se jedeme směrem k íránským podívat na Noemovu Archu. Všude vojenské základny. Několikrát musíme ukazovat vojákům své cestovní doklady. Odbočujeme do prudkého kopce z kterého je krásný výhled na oba Araraty. Parkujeme v místě Durupinar. Vyvýšenina má připomínat tvar lodního trupu, ale více připomíná dámské přirození s takovou věcičkou, na které se nachází bod gé. Vědci se přou, dokazují, vyvrací. V malém muzeu jsou plány archy včetně konstrukce. Popíjíme čaj a přemýšlíme o vědcích, kteří tomu ženskému orgánu věnovali celý život. Každopádně jsme tu celou dobu sami a turisty toto místo z nevysvětlitelných důvodů příliš neláká.

To v paláci İshak Paşa už je větší hemžení. Za palácem ale musíme zpátky do Doğubayazıtu a vyjet do protějšího kopce. Nachází se na vysoké skále a vidět je z daleka. Jeho výstavba trvala 99 let, v letech 1685–1784. V osmanském období stál palác na důležité Hedvábné stezce. Během osmansko - ruských válek byl poškozen a tak si pašové harému moc neužili. Rusové palác vydrancovali a jeden čas sloužil jako vojenská základna. Inu, kam šlápnou Rusové, tam sto let tráva neroste.

Prohlížíme si jednotlivé části paláce. Zaujala mě mešita, respektive dění v ní. V rohu se modlí Turek, vedle něj na koberci metají kozelce děti. Některé lezou po vybavení mešity. Nikomu to nevadí. Za chvíli přicházejí k modlitbě dva korpulentní turci. Snaží se poklekat a sklánět hlavu k Mecce. Nevím, kolikrát to mají při motlitbě provést. Každopádně po třetím kolečku byli tak vyřízení, že toho museli nechat.

Vyrážíme ještě na skálu nad palácem s pozůstatky hradeb. Zde setrváme na západ slunce. Začínají nám kručet žaludky a tak jedeme zpět do města na večeři.

Dávám si fazole s rýží vědom si zítřejšího výstupu. Někteří střeva nešetří a libují si na Iskanderu (kebab jehněčí maso, kečup a jogurt) a zapíjejí ho Ayranem.

Sedíme v jídelně hotýlku v Doğubayazıtu. Popíjíme pivko Efez a probíráme zítřek. Peggy ještě něco zařizuje a tak nás nechává v nejistotě. Tomáš navíc otevře mobil s předpovědí, která nevěstí nic dobrého. Dole déšť, od tří tisíc vichr a sníh, nahoře orkán, sníh a pocitových mínus třicet. Snažím se být v klidu. Tyhle podmínky přece znám z našich zimních běžkařských výprav. Jen ta velká nadmořská výška mi vrtá v hlavě. Vedle hotýlku je krámek s outdorovým vybavením, kde si můžeš koupit nebo vypůjčit, co tě napadne. Vede ho šikovná Polka Anežka, která zajišťuje vše pro výstup na vrchol. Není problém si tam večer pro něco zaskočit. Když ale vidím ty obrovské rukavice a zateplené kalhoty v porovnání s mým batůžkem, tak by se mi tam už nic nevešlo. Ne, musím si vystačit se svou zimní výbavou.  V nedalekém obchodě už svírám v ruce jako ostatní flašku coca coly. Vzpomenu na batoh a coca colu vracím do regálu. Mám vodu, cukr, čaj a termosku. Sněhu nahoře bude určitě dost a tak budeme vařit čaj z něj. Beru tedy čokoládu a nějakou další sladkost. Z domova jsem vybaven kašičkami a pytlíčky se sušeným jídlem z Adventure Menu. No a po ruce mám domácí křížaly se sušeným zázvorem, kdyby bylo nejhůř. Na trocha toho diskomfortu jsem zvyklý. Hlavně si nechci strhat záda. Kromě stanu si totiž až do druhého výškového tábora neseme všechno na hrbech.

Ráno máme start až v devět. Dost času na snídani, kontrolu a sbalení věcí. V půl páté mě opět probouzí muezin. V šest opět hulákají děti, co jdou do nedaleké školy. Za chvíli všichni před školou sborově zpívají. Bydlíme v nejvyšším patře hotýlku a já zkoumám Ararat. Vršek je v takovém zvláštním oparu. Sníh je oproti včerejšku o dost níž, zhruba v horní třetině sopky. Včera byla bílá jen ledovcová čepička. Peggy nás připravuje na to, že se zkazí počasí. Jako povinnou výbavu musíme přibalit termofólii.

Čekáme v recepci na dodávku. Je tu čilý ruch. Odjíždí dalších asi pět výprav, tak je trošku zmatek. A už je tu řidič s naším horským vůdcem (guidem) Mustafou. Představujeme se a já v tu chvíli ještě netuším, jaké s ním navážu přátelství. Vyrážíme vstříc hoře. Kus za město a pak kamenitou cestou vzhůru. Po hodině zahlédneme dodávky a koníky, jak jim na hřbety nakládají zavazadla. Dál už musíme po svých. Je zima a začíná pršet …    

Nemusíme spěchat. Čeká nás necelých tisíc metrů převýšení do základního tábora. Mustafa cestou vyhlašuje několik rauchpauz. Ve tři jsme v táboře. Lehce poprchává. Vybíráme místa na stany. Už jich moc volných není. K vaření využíváme větší stan pro Poláky, kteří mají veškerý komfort. Všechny věci jim táhnou koníci. Nemusí se starat o stavbu stanů, matrací si mohou pod sebe dát kolik chtějí. Ve stanu mají připravenou večeři. My odcházíme na aklimatizační výlet nad tábor. Po dvoustech výškových metrech se přiženou mraky a začne padat sníh. Do toho párkrát blízko zahřmí a tak další výstup neriskujeme. Máme povoleno se schovat do polského stanu. Krčíme se v koutku a koukáme se, jak hodují. Po večeři stan opouštějí a tak máme volné pole působnosti. Vaříme véčeři a nastává takový hluchý čas, kdy nemá smysl jít ještě spát. Dávám k dobru svých pár historek. Vše završuji vyprávěním, kterak jsem k padesátinám dostal lamu. Cítím, že je čas na oblíbenou hru „ubrousek“, kterou jsem vyzkoušel už na své minulé výpravě. Nezklamala. Vše završujeme slovní hrou Kontakt, která je o něco méně zábavná, ale dá se hrát libovolně dlouho.

Ráno nevěstí nic dobrého. Těžké mraky pomalu upouští něco ze své vláhy. Viditelnost také není dobrá. Mustafa s Peggy řeší další postup. Vlastně není co řešit. Zabalíme se, nasnídáme a vyrazíme do dalšího tábora ve výšce 4100 m. Začátek je vlhký. Kameny kluzké. Mezi nimi nacházím podkovou a beru do báglu pro štěstí. Asi v polovině cesty začíná sněžit. Sníh mě baví a těším se na sněhuláka. Postupně se přidává vítr a před dalším táborem už s námi začíná pěkně cloumat. Obtěžkaní koníci trpělivě stojí v počasí, ve kterém by ani koně nevyhnal. Hřívy mají plné námrazy a jejich oči jsou velmi smutné.

Máme opravdu radost, když vidíme stan druhého tábora, kde se můžeme schovat. Mustafa přichází později. Je pěkně promrzlý. Stavěl si svůj stan a rád přijímá šálek čaje. Potěšuje nás zprávou, že dnes už nikdo ze základního tábora nepřijde. Poláci to v půlce otočili. Vaříme kvanta čaje a nějaké to jídlo. Stany se nám v té sibérii stavět nechce. Já se pod záminkou vyčurání vysoukám asi sto metrů nad tábor. Začíná se mi ztrácet v mlze a tak to raději otáčím dolů. V tomhle nemá smysl dělat nějaký aklimatizační výstup. To mi potvrzuje Peggy s Mustafou. Na spaní je brzo a prsty na nohách a rukách začínají promrzat. Chvíli pobíháme a skáčeme těch pět metrů tam a zpátky mezi stoly, ale tohle se nedá dělat věčně. Chvíli nám zabírá zabezpečení stanu. Dírami do něj fouká a padá sníh. Tak tvoříme předstěnu z celt našich stanů. Tím stan ale ještě zmenšujeme. Míč proti trudomyslnosti nemáme. Peggy do nás pumpuje optimismus. Já přemýšlím, co si zahrát a přitom se aspoň trochu hýbat. Vzpomínám na hru, kterou jsme hráli ve škole o přestávkách. Jmenovala se „čára“. Hází se drobáky z určeného místa. Kdo hodí čáru, bere vše. Kdo je nejblíž, volí pannu nebo orel. Bere, co mu padne a zbytek se rozdělí na ostatní. Do hry se pouští také Mustafa a někde tam vzniká naše přátelství. Když hází, tak ho mohutně povzbuzuji skandováním „čára, čára“ a tleskám. Dělá mu to radost a já se tím zahřívám. Mustafa nakonec čáru vyhrává a získává všechny naše drobné. Já už mu neřeknu jinak než „Čára“. Po čáře naučím Čáru hru ubrousek. Dáváme si duel. Pak přijde čas na kuličky. Z mokrých a naslintaných ubrousků děláme kuličky a uprostřed stanu v tvrdé zemi vyhrabávám důlek. Za chvíli se už cvrnká. Na ubrousky se nabaluje hlína a tak se z nich stávají hliněnky. Hrajeme dokud se definitivně nerozpadnou. Přichází čas na další várku čaje a večeři. Vařiče jedou naplno a stan se plní párou, která se sráží u stropu. Ten se pomalu prohýbá pod vrstvou sněhu. Po večeři navrhuji zpěv. Na hit „Láska je tu s nami“ s českým textem „Skákal pes přes oves“ se chytá slovenská část výpravy. A tak zpíváme a plácáme se rukavicemi do stehen.

Po další várce čaje jdeme spát. Noc nic moc. Bolej klouby, bolí hlava. Beru ibáč. I tak je to spaní nespaní. Nárazy větru hýbají celým stanem. Na mé straně není plachta úplně u země a tak pěkně podfukuje. Ve dvě ráno vidím, jak venku chodí Mustafa. Komunikuje s Peggy. Výstup nelze tuto noc zahájit. Počasí je proti.

Ráno vypadá lepší. Dokonce se klube sluníčko. Nemůžeme otevřít dveře pod náporem sněhu. Před stanem je třicet čísel. Vyhrabávám prostor před vchodem, abych se zahřál. Nadmořská výška dělá své. Musím co chvíli odpočívat. Uvažuju o změně noclehu a spaní v klasickém stanu, co nám dotáhli koníci. Je totiž možné, že se dnes přivalí výprava Poláků a my budeme muset vyklidit pozice. Také mě láká spát na sněhu, jak někde pod Everestem. Vybírám si nedalekou plošinku ohraničenou kameny. Nejdříve musím vyházet sníh a srovnat plochu. Když o svém záměru informuju ostatní, přidávají ruce k dílu i oba Davidové. Aspoň zbyde ve velkém stanu víc místa pro ostatní. Stavíme stan a šňůry zatěžujeme šutráky. Při stavbě nám pěkně vyhládne a jdeme si vařit snídani. Po krátké poradě je jasno. Dnes půjdeme na aklimatizační výstup a zítra v noci vyrazíme na vrchol. Po jídle jdeme na to. Dolní část začínám prošlapávat já. Občas se člověk propadne sněhem mezi šutry skoro do pasu, takže postup je pomalý a náročný. Odhadujeme pěšinku vzhůru a míjíme krásnou námrazu na šutrech. Peggy včera vyhlásila soutěž o to, kdo vykoná potřebu ve vyšší nadmořské výšce. Nejsem sice soutěživý typ, ale jak se jedná o takovou blbost, tak do toho jdu. Střeva jsou rozhýbána a já ty dva dny co mám v břiše, snažím udržet v sobě co nejdéle. Vydržel jsem až do výšky 4 800 m. Dále hrozilo velké riziko znečištění podvlíkaček. Nečekal jsem, jak to bude náročné. Podřep s tlačením byla celkem fuška. Za dalším kamenem Peggy ukončuje aklimatizaci a jdeme dolů. Užíváme si výhledy na Malý Ararat, sníh a námrazu. Není kam spěchat. Dole v táboře vidíme jakési lidské hemžení. Jedná se o další výpravy. Poláci však nedorazili a tak můžeme znovu využít velkého stanu. Já už jsem s Davidy rozhodnut spát v našem malém, postaveném. Po aklimatizaci zalézáme na chvíli do spacáků. Zahřát se a odpočinout. V šest večer přicházíme do velkého stanu, kde už je většina v ležící poloze. Někteří i spí. Peggy v sedě nabírá z igelitky sníh a vaří čaj. Není to tak v této nadmořské výšce jednoduché. Klasické vařiče už moc nefungují a vaření trvá hrozně dlouho. Proto startuje jetboily, které jsou výkonnější. Také plynu v bombách se v tom mrazu musí pomoci. To se ohřeje trochu vody do misky, do které se bomba následně při vaření vloží. Sníh se do nádoby pěchuje a musí se zalít trochou vody, aby se nepřipaloval. Po změně skupenství je třeba sníh doplňovat. Také sirky nebo zapalovače přestávají kvůli vlhkosti fungovat. Peggy má pro tento účel křesadlo.

Děláme si zásoby čaje do termosek na ráno, abychom ušetřili čas. Budíček je totiž už v jednu.

Kolem osmé jdeme spát. Mě se trochu vymstila soutěž v zadržování stolice. Vím, že nahoře to nebylo vše a tak ulehám se zlověstným kručení střev. Snažím se nehýbat a usnout. Počítám ovečky. Zhruba po pětistech ovečkách se vždy opatrně obrátím. Průšvih nastává u patnáctistédvacátéčtvrté ovečky. Musím okamžitě ven. Čelovka, hajzlpapír, vyhrabat se ze spacáku, obout pohorky, přelézt Davida. Uff, stihl jsem to tak akorát. Za svitu hvězd počkám ještě na další dvě vlny a jsem dokonale vyprázdněn. Na hnědou skvrnu navaluji šutráky a koukám na čas. Čtvrt na jednu! A já ještě nezabral. Chumlám se do spacáku a usínám. Ne však na dlouho. Za půl hodiny už guid německé výpravy huláká budíček …  

V jednu přicházíme do velkého stanu. Tam se motají mátohy. Peggy nabízí teplou vodu, ale nikdo jí moc neodpovídá. Navlékáme na sebe nejteplejší prádlo a rveme nohy do zmrzlých pohorek. Všichni tak nějak pohrouženi do svých myšlenek. Peggy nás burcuje a jednoduchými povely nás nutí k činnosti. Blíží se druhá a my jsme připraveni vyrazit. Nad námi už vidíme vláček světýlek. Němci byli rychlejší a tak mají náskok. Chytám se jako první Čáry a snažím se jít v jeho stopách. Zná perfektně místní terén a tak za chvíli dojíždíme Němce. Předbíháme je oklikou a zapadáme do sněhu. Čára vyhlašuje rauchpauzu. Pod námi svítí další výpravy a v hloubce pod námi svítí města a vesničky. Je bez mraků a mrzne až praští. Podupávám na místě, abych rozproudil krev v údech. Pokračujeme dál. Rozdělujeme se. My kluci jdeme s Čárou a Peggy s holkama. Mají pomalejší tempo. Zkoumám způsob chůze Čáry a napodobuju ho. Udělá vždycky rychlý krok, na dvě vteřiny znehybní, vydýchne a pak znovu pokračuje. Tahle taktika je vychytaná. Člověk se tolik nezadýchá a není mu tolik špatně. Kolem pěti tisíc mi ale začíná být na blití a rozbolí škeble. Dávám čaj a křížaly se zázvorem. Kupodivu ten stav povoluje. Blíží se závěrečný ledovec a svítá. Čára vyhlašuje další rauchpauzu. Jak v tomhle může kouřit! Zdálo se mi, že si nasazuje mačky, ale opravdu se mi to jen zdálo. Jal jsem se nasazovat mačky své, což chvíli trvá. Čára vyráží a já zmrzlými prsty bojuju s řemínky. Nemá smysl ostatní dohánět. Vklíním se do skupiny Němců a lezu nahoru. Cestou fotím úžasné scenérie malého Araratu a stínu Velkého. Už se úplně rozednilo a vrchol je na dohled. Po závěrečném výšvihu jsem nahoře. Nezbytné focení s cedulí, Makulí a s Čárou. Pod hřebínkem je kupodivu snesitelně a tolik nefouká. Čekáme na děvčata. Tak jsme nakonec vrcholu dosáhli všichni. Peggy na Araratu vyhrává soutěž a tak odchází na stranu.

Sundávám mačky, abych mohl klouzat dolů. Po sněhu to jde celkem rychle. Sluníčko svítí a dokonce začíná hřát. Můžeme postupně odkládat vrstvy. Já na stejném místě jako při aklimatizaci pokládám hnědého bratříčka.

V druhém táboře máme zastávku. Zvláště Martina a Lukáš si musí lehnout a nabrat síly na další sestup. My balíme stan a další věci. V táboře je živo. Spousta lidí, koňů, honičů koní a pomocníků. Výpravy vycítili pěkné počasí a tak se hrnou nahoru. Ještěže jsme měli tak hnusně a užili si to skoro sami! Sestupujeme do základního tábora. Voda z tajícího sněhu se valí pěšinkou a mísí se s trusem koní. Lidi a koně, koně a lidi. Původně jsme se chtěli zastavit na odpočinek v základním táboře, ale Peggy velí valit to rovnou dolů bez zastávky. Přesouvám se z pozice smetáka do popředí. Pomalá chůze mi nedělá dobře na brzdové destičky. Martině bere batoh Čára a jde s ní pomaleji. My vždycky po nějakém čase čekáme. Krajina a počasí se mění. Najednou jsme v mlze a Davidovi to připadá jak ve Skotsku. Kolem šesté jsme na místě. Čekáme na dodávku. Přichází Martina s Čárou. Na pokraji sil, ale klobouk dolů, že to zvládla. Odjíždíme do hotýlku. Rychlá sprcha a alou na večeři. Hodíme do sebe kebab a jdeme pro nějaké dobroty s pivkem na oslavu výstupu. Jsme unavení, ale nadupaní adrenalinem. Matúš vytahuje pálenku. Přichází Ahmed a Čára. Čára sedá vedle mě a hned je veselo. Začínám menstruovat z nosu, což se mi občas stává. Musím na pokoj chladit hlavu a ucpávat nosní otvory. David vedle mě leží chudák s kašlem a rýmou. Peggy ho vyzývá dolů do jídelny na vodnici, ale marně. Já musím počkat, až se mi srazí krev. Vodnice je už na stole a parta se rozděluje mezi píče a kuřiče. Přidávám se kuřičům. Čas pěkně plyne. Ahmed zpívá muslimské písničky, já přidávám československou hymnu. Vodnice bublá a v jídelně houstne dým. Karaoke s podkladem z mobilu je naší zábavou. A najednou se blíží půlnoc. Hecujem se, že vydržíme do jedný, ať máme čtyřiadvacítku beze spánku. Postupně se banda vytrácí do pokojů. Tvrdé jádro se však spánku ubrání. Odmítáme s Peggy jet do šestého patra výtahem. Lehce zhulení stoupáme po schodech a představujeme si, že zdoláváme Ararat. V pátém patře zakládáme výškový tábor, až z toho má Peggy velký výtlem. Kdosi vykukuje ze dveří, ať se ztišíme. Peggy ještě musím nasměrovat klíč do dírky a pak už hajdy na kutě. Byl to perný den…

Ráno na snídani upřesňujeme program. Vzhledem k tomu, že jsme na Araratu strávili o něco déle, máme na vybranou. Volím dopolední volno s odpoledním odjezdem do historického města Ani a následně do Idgiru, z kterého letíme ráno domů. Někteří jdou na očistnou masáž s koupelí hammam. Já to vzhledem k mé nosní menstruaci neriskuji. Do desíti dávám klid na lůžku a pak vyrážím do města. Nákup potravin, sledování cvrkotu města s focením a balením. Odpoledne nás čeká dlouhý přesun dodávkou zajímavou krajinou. Hlavy nám padají a ruší nás akorát policejní kontroly. Jsme stále v blízkosti hranic s Arménií.

Město Ani je kulturně historickou památkou Unesco. V době největšího rozkvětu zde žilo až 200 tisíc obyvatel a bylo nazýváno městem kostelů. Některé z nich společně s ruinami hradeb ostatně dodnes stojí. Přežily zemětřesení i několik válek. Peggy domluvila skvělého průvodce (profesora z univerzity v Igdiru). Bohužel jsem mu nerozuměl, a tak jsem si alespoň nahrál výklad do mobilu. Děti mi ho doma přeloží. Pod městem je hluboký kaňon a na druhém břehu Arménie. V největším kostele panoval čilý stavební ruch. U nás by byl do něj zakázaný vstup. Tady nic neřeší. Pravděpodobnost, že vám něco spadne na hlavu je malá. Mezi ruinami se vesele pasou krávy. Jedna zvědavě nahlíží do kostela.

Po prohlídce jedeme do Igdiru na hotel. Večer jdeme na pizzu a závěrečnou vodnici. Nečekaně za námi přichází Čára. Kroutíme mezi sebou hadice vodnic a kouříme dýmku přátelství. Stáváme se bratry. Vysvětluju mu jak to dělali Vinnetou a Olda Šetrný. Ostatní se řáchají. Rozdávám ubrousky. Čára se před místními stydí a tak ho do hry nenutím. Večer končím pantomimickými vtipy, aby jim i Čára rozuměl. A tak už ví, jak Majkl Jackson obléká malé chlapečky do bundy a jak udělat z holuba brejle. Klíží se nám oči. Čára nám chce ještě ukázat město, ale už to nikdo nedává. Kromě Peggy, která je nezničitelná.

Ráno snídaně v hotelu, odjezd autobusem na letiště a hurá domů. Přestup v Istanbulu je jak z jiného světa. Na letišti je vše nablýskané a předražené. Čekáme na letadlo. Ivet se podaří skoroprůšvih. Pas nevědomky nechává na záchodě. Naštěstí je jí před odletem nalezen a vrácen. V Praze se dočkáváme všichni všech báglů včetně Pegginých svatebních šatů a tak nezbývá než se rozloučit a rozjet se do svých domovů.

PS: Děkujeme moc za skvělý článek, který nám dodal Honza Blaschke.