Všechno jsem si výjimečně balil týden předem, sebemenší blbost mám vyskládanou na půdě hezky všechno vedle sebe. Vše jde jak po másle, sraz v Praze, všichni na značkách, jdeme na check-in, hodím batoh na pás. Paní za přepážkou si žádá pas. Šahám do své pečlivě střežené kapsičky. Nic, prázdno. Pas nikde.

Během sekundy se mi zamotá hlava a uvědomím si, že zůstal doma. V kopírce. Ustojím omdlení. Pas jsem si prostě nechal večer předem ve skeneru, když jsem si pro jistotu dělal jeho kopie, kdyby náhodou byly na cestě potřeba.

Otočím se na lidi a říkám jim, že s nimi neletím. Jak neletíš? Nechal jsem doma pas. Myslím, že to chvíli nechápou, a myslí si, že si dělám srandu, pak jim to pomalu dochází... Naštěstí je s námi Míra ze Zaleťsi, který okamžitě zvedne telefon a začně prekérní situaci řešit. Za 5 minut pokládá telefon a vyjmenuje mi jediné tři možnosti.

1) zítra z Mnichova za 56 000 Kč - 24 hodin zpoždění

2) zítra z Krakowa za 52 000 Kč  - 24 hodin zpoždění

3) pozítří z Vídně za 20 000 Kč - 48 hodin zpoždění

Bohužel tak úplně nemůžu mít zpoždění ani 48 hodin, ani 24, ani 2 hodiny, protože nám navazuje let do Skardu a pak začínáme hned trek. Přeběžně beru Krakow, ale dobré řešení to není.

Po chvíli mě napadá, že jedna naše účastnice letí zhruba pět hodin po nás z Vídně. V Istanbulu se naše lety spojují. Ptám se Míry, jestli bych nemohl být přehozen tam. Dalších deset minut volá, řeší to s manažerem aerolinky a pak říká, že by to šlo. Detaily, jak tohle kouzlo udělal, sdělovat nebudu, ale nebýt Zaleťsi, tak to nejde. Děkuju moc!!

Přesun na let z Vídně by stál 10 000 Kč a musel bych se do 4 hodin dostat na letiště. Pas je v Ostravě, já v Praze, letiště ve Vídni. Nemožné. Ale nemožné je taky naše druhé jméno. Začnu řešit logistiku.

Zvedám telefon a volám taťkovi v Ostravě, jestli má čas. "Jo, měli jsme jít s důchodem a na túru, ale kolegu bolelo koleno, tak jsem doma." Štěstí v neštěstí. Říkám mu jen, ať vezme auto, jede ke mě domů, vezme pas a jede do Vídně. A ať se na nic se neptá, večer bude doma. Zvedám telefon podruhé a volám ségře, jestli má čas. "Jo, zrovna dneska jsem na home office." Říkám jen: " Všeho nech, vem auto, jeď mě vyzvednou na letiště, půjčíš mi auto a pak pojedeš domů metrem. Auto ti nechám v Brně."

Kupujeme letenku, loučím se se skupinou. Berou mi batoh a já běžím z letiště naproti ségře. Za chvíli mi předává auto s pokynem, že si musím nainstalovat Waze, v Praze je špička, je to zasekané, musím prý jet podle toho. Loučím se a vyjíždím. Waze mi ukazuje dojezd na letiště Vídeň na minutu přesně jako se zavírá gate. Vzhledem tomu, že se musím sesednout s taťkou v Brně do jednoho auta a v Praze a Vídni bude dopravní špička...

Jsem poměrně právem poněkud nervózní a tak trochu si myslím, že to nemám šanci stihnout. V Praze jedu tak trochu na prasáka, předjíždím, abych stíhal semafory. Dobrých 30 minut žiju s tím, že to nemám šanci stihnout. Jak jsem za Prahou, klikám v mobilu GPS lokaci do mobilu, kde se s taťkou sejdeme na parkálu, ať si sednu k němu do vozidla. V tom na mě vyskočí hláška na Waze. "Chcete koupit rakouskou dálniční známku? Ušetříte tím 40min." Yes!!! Jsem zachráněn. Mám rezervu.

V Brně se na minutu přesně setkávám s taťkou, společně frčíme do Vídně. Přijíždím na letiště 30 minut před zavřením check-inu. Vše stíhám. V letadle se potkávám s Žanetou, poslední účastnicí, která letěla z Vídně. Ostatní si ze mě dělají srandu, že jsem to udělal naschvál, abych všechny vyprovodil na sraz. Tak jistěže!

V Istanbulu sice nestíhám s ostatníma salonek, ale scházíme se a do Islamabádu už dolítáme společně. Míra ze Zaleťsi za mnou přijde a pronáší památnou větu: "Za 10k dobrá story." :D

V Pákistánu přistaneme se zpožděním, a protože jsem průvodce, nechávám ostatní jít, aby stihli letadlo, leč bez batohů a sám si nechávám uletět druhé letadlo za 24 hodin, tentokrát už ale zcela vědomě a s pasem v kapse.

Takže pokud jste si mysleli, že vlastník cestovky, průvodce a vedoucí expedice je bezchybný, dovolujem si vám tento názor trochu poupravit :)