U Lidlu brblá starší muž nad cenami potravin. Ženy nad nákupními košíky pomlouvají svou známou. Výrostci pokřikují na mladé děvče oplzlé vulgarity. A někde mezi regály možná právě teď hlídač přistihne zloděje s flaškou rumu pod kabátem. A já? Já vyrážím na cestu do neznáma. Přivřu oči. Když je znovu otevřu, ocitám se ve vysokých vyprahlých horách.

Bez batohu. Bez vody. Slunce nemilosrdně pálí. Na obzoru se tyčí ostrá skalnatá hora. Po jejím úbočí jako ve zrychleném filmu sestupuje postava starce s bílým plnovousem. Kráčí přímo ke mně. V ruce drží papírový svitek. Mlčky mi ho podává a rychle mizí v údolí. Rozbaluju ho a čtu. Desatero. Přikázání, která znám, přesto mi připadají, jako bych je viděl poprvé.

Setkal jsem se snad s Mojžíšem? A ta hora na obzoru je opravdu Sinaj? Najednou myslím jen na jediné. Jak v této pustině přežiju a jestli dojdu zpět do Země zaslíbené. Otočím se a tam stojí beduín s velbloudem. Oba se na mne usmějí. Mně se uleví, že na své pouti nebudu sám.

„Jmenuju se Ahmed, z kmene Jebeliya,“ přeruší ticho klidný hlas. Podává mi vak s vodou. Je chladná a cítím v ní osvěžující příchuť jakési byliny. Chtěl bych pít dál, ale Ahmed mě jemným gestem zastaví. Pochopím, že musím vodou šetřit. Pak se nakloní k velbloudovi. Něco mu zašeptá do ucha a zvíře se houpavým krokem vydává pryč.

„Neboj,“ usměje se Ahmed. „Večer se s ním setkáme. Cestu zná.“ Sestupujeme soutěskou mezi balvany. Mezi nimi se zničehonic objeví keř. Suchý, zdánlivě mrtvý. Ahmed utrhne pár jehliček a vkládá je do úst. Pobídne mě, abych udělal totéž. Chuť je slaná a zpočátku odporná. Brzy si ale zvyknu.

„Nebudeš mít takovou žízeň,“ řekne Ahmed prostě. A opravdu. Žízeň ustupuje. Dokonce i z kůže mizí pot. Na dně soutěsky se před námi otevře obraz dávné zahrady. Kamenná ohrada, záhonky. Teď už zbylo jen pár suchých keříků a kamení místo hlíny. Uprostřed vyschlá studna. Pár opuštěných stavení, která sotva drží pohromadě.

„To je naše území,“ řekne tiše Ahmed. „Tři roky tu nepršelo. Museli jsme odejít.“ Zalesknou se mu oči. Pak zvedne hlavu a šeptem pronese krátkou modlitbu. Pokračujeme. Stoupáme do sedla. Ahmed se čas od času ohlédne zpět do údolí. Jako by se chtěl ujistit, že si jeho kmen jednou najde cestu zpátky. Kopec je strmý, bere dech i síly.

Když konečně vyjdeme nahoru, krajina se změní. Slunce už není tak kruté. Ahmed láme suché větvičky drobných keřů a sbírá je do náruče. Dělám to po něm.

„Je čas si odpočinout,“ řekne a ukazuje na stinné místo pod převisem. Zapálí klestí a oheň se poslušně rozhoří. Vytahuje oprýskanou černou konvičku a lije do ní vodu z vaku.

„Uvaříme si čaj,“ usměje se a odbíhá pro pár lístků bylin. Za chvíli voda klokotá. Srkáme horký nápoj. Je jemný, voňavý, jako by měl v sobě kousek téhle krajiny. Mám hlad. Ahmed to pozná a nabídne mi placku s kozím sýrem. Sám si nevezme. Jí až večer. Z jeho batohu se najednou ozve zpěv muezzina.

„Promiň, to je můj budík,“ řekne omluvně a odchází stranou. Tiše ho sleduju. Pokleká, čelem se dotýká země. Jeho kompas v srdci neomylně směřuje k Mekce. Když odcházíme od řeřavých uhlíků, napadne mě uhasit oheň vlastní močí. Potřebu však nemám. Stejně tady není, co by shořelo. Sestupujeme dál do údolí.

Po kozím sýru se mi začíná nadýmat břicho. Snažím se jít vpředu, aby to Ahmed nepostřehl, ale on vytrvale kráčí za mnou. Zvukový incident je nakonec nevyhnutelný. Zastydím se. Ahmed nic neříká. Jen utrhne pár drobných lístků z keříčku.

„Rozžvýkej je. Dáváme to dětem na prdíky.“ A skutečně. Úleva přijde během chvilky. V údolí se objeví náznak zeleně a několik kamenných stavení.

„Kmen Tarabeenů,“ říká Ahmed. „Jejich studna ještě nevyschla. Dnes přespíme u nich.“ Po několika hodinách přelézání kamenů konečně sestupujeme na dno údolí. Ahmed se vítá se dvěma muži. Krátké, srdečné pozdravy, které nepotřebují mnoho slov. Pak rychle odchází za svým velbloudem. Sklání se k němu, jako by se zvířeti omlouval za dnešní odloučení.

Dává mu vodu a hrst pichlavého bodláčí. Velbloud přežvykuje s výrazem důstojné spokojenosti. Vypadá svěže. Na rozdíl ode mne. Jak se sem dostal, zůstává pro mě záhadou. Posadím se k ohništi na starý kobereček. Jeden z beduínů praží v malé pánvi kávová zrníčka. Obratně je nadhazuje, zatímco horký vzduch se tetelí a zrníčka pomalu hnědnou.

Ahmed přináší mouku a míchá ji s vodou. Vypracovává těsto. Jako by to byla činnost, kterou zdejší muži vykonávají po generace. U vedlejšího ohniště sálá žár z oslích bobků. K nerozeznání od dřevěného uhlí, jen s jinou vůní. Beduíni přinesou rezavý, vypouklý plech, tvarem připomínající parabolu satelitní antény.

Možná kdysi sloužil k příjmu signálu. V této zemi se věci nevyhazují. Jen mění svou funkci. Těsto se rozvaluje lahví od vína. Etiketa už je sotva čitelná. Zdá se, že se jedná o portské.

„Na alkohol zapomeň,“ říká přísně Ahmed. „Lahev tu nechal jeden zbloudilý Španěl.“

Za chvíli jsou placky hotové. Velké jako slunce těsně před západem. I když mám hlad, sním sotva polovinu. Nalévají se dva druhy čaje. Silný černý a sladce vonící bylinkový. V hmoždíři se mezitím kávová zrna mění v jemný prášek. Když slunce zapadne a muži dokončí modlitbu, začíná čas kávy a rozmluv. Čas milionů vycházejících hvězd.

Beduíni hovoří hlavně o životě, který se smrskl v čekání na déšť. Pak přicházejí otázky směrem ke mně. Hovořím o tom, jak se žije u nás. O dostatku a blahobytu. Když skončím své vyprávění, jen nechápavě kývou hlavami. Ptám se, jak jsem se zde ocitl.

„To se občas stane,“ řekne jeden z nich klidně. „Mojžíš si někdy vybere někoho z dalekého Západu, unese ho na Sinaj a vloží mu do ruky desatero. Aby si ho připomenul. Dostal jsi ho taky?“ Přikývnu a ukazuju svitek. Potichu si ho čtu. Zdá se, že ta přikázání něco naznačují. Že jsme na nějakém rozcestí.

Možná jsme ve své pohodlnosti zapomněli na věci, které mají platnost přes tisíciletí. A soustředíme se jen na mezilidské šarvátky. Chci se jich zeptat na něco, co mi leží v hlavě. Na ženy. Na šesté a deváté přikázání. Ale únavou se mi zavírají oči. Snad bude čas zítra. Probouzím se do chladného rána.

Drkotám zubama pod přikrývkou, která voní oslím trusem. Zvláštní komfort, ale překvapivě útulný. Muži už jsou vzhůru. V ohništi svým dechem probouzí uhlíky. Voda na čaj brzy bublá. Horký nápoj mě vrací do života. Muži se opodál modlí a já se snažím pochopit, co se včera stalo. Marně.

„Dobré ráno! Jak ses vyspal?“ zpěvavě zdraví Ahmed. „Nevím. Asi dobře.“ „Posilni se. Čeká nás dlouhá cesta přes tři vrcholy. Tady máš svůj vak.“ Vak nepříjemně zapáchá po velbloudovi. Ahmed trhá skoro suché větvičky zvláštní byliny, drtí je kamenem a sbírá červenou dužinu. Ukazuje mi, jak se z ní pomocí prstů vytvoří pasta.

Společně jí potíráme vnitřek vaku. „Teď můžeš nalít vodu. Zůstane čerstvá.“ A opravdu. Voda chutná stejně jak včera. Ahmed mezitím nakládá velblouda a plácnutím do hrbu ho vysílá na cestu. Zvíře kývne hlavou na znamení, že rozumí. Loučíme se s muži. Ve dveřích se na okamžik objeví žena. Celá zahalená v černém.

Na zlomek vteřiny zachytí můj pohled. Pak zmizí jako stín, který se nechce dát chytit. S východem slunce se vrací žár. V horách se dá snést. Najednou se ozvou děsivé skřeky.

„To jsou osli,“ vysvětlí Ahmed. „Blížíme se k místu, kde žije kmen Awladů. Mám tam pár přátel.“ Když dorazíme, je tu ticho. Kamenné zídky, pár stavení. Nikde ani živáčka. Jen dva zdivočelí osli ve skalách. Studna je vyschlá.

„Bez vody tu není život,“ řekne tiše Ahmed. Z jednoho stavení vyběhne vyhublý pes, kožich se mu hýbe, jak v něm rejdí hmyz.

„Neboj. Pouštní blechy na člověka nejdou,“ uklidňuje mě Ahmed. Dáme mu napít i najíst. S vděčností se k nám přidá. Je to fena. Dávám jí jméno Prašivka. Hladit ji ale pro jistotu nebudu. Cestou má Prašivka potíže s balvany. Vždycky si ale najde svou cestu. Míjíme kostry oslíků, kteří sucho nepřežili. Kolem poledne Prašivka vyrazí dopředu a začne zuřivě štěkat.

Ahmed zpozorní. Náhle mi pokyne, abych se nehýbal. Před námi se na kameni svíjí had. Slunce mu kreslí na kůži temnou šipku. Ahmed zvedne hůl s rozštěpem na konci. Jedním rychlým pohybem ji prudce vyrazí a uchopí hada těsně za hlavou. Nechá ho zakousnout do suché větvičky, dokud nevypustí jed. Pak si ho strčí za košili, jako by šlo o kus lana.

Vyjeveně na něj civím. „Teď už je neškodný,“ řekne klidně. „A může se nám hodit.“

V horách rozděláme malý oheň. Ahmed vaří čaj a zároveň krátce povaří i hada. Pokračujeme na vrchol vysoké skály. Prašivka za námi kulhá, packy celé odřené. Nakonec se svalí do stínu a okamžitě usne. Ahmed mi ukazuje v dálce tenký modrý proužek.

„Rudé moře. A za ním je Izrael.“ Dnes nás čeká už pouze cesta z kopce. Stoupnu na viklající se kámen a ztrácím rovnováhu. Naštěstí stačím dát pod sebe ruce a zmírnit pád. Z kolena teče krev. S rukou je to o něco horší. Není zlomená, ale dlaň mám plnou trnů. Ahmed se ujímá první pomoci. Trpělivě vytahuje trny a ošetřuje koleno.

Na bolavá místa přikládá podlouhlé lístky nedalekého keře. „Je to něco jako jitrocel. Ale mnohem účinnější,“ chlácholí mě. Krvácení za chvíli skutečně ustane a rány se mění ve strupy.

„Dnes budeme nocovat sami. Vím o krásném místě s malou studánkou,“ povzbuzuje mě Ahmed. Dorážíme tam před setměním. Velbloud už na nás čeká s přikrývkami a proviantem. Pod převisem se rýsuje bezpečné útočiště. Zvlášť s Prašivkou, věrnou strážkyní našich cest. Zvířátka dostávají svůj nášup. Až potom lidé, i když mi už nahlas kručí v břiše.

Ahmed rozdělává oheň a praží kávu. Nastává chvíle ticha, kdy mysl přirozeně sklouzává k přikázáním. Cítím, že je čas zeptat se Ahmeda na šestku s devítkou. Promluvit si o vztazích, o lásce, o našich dívkách. Začínám já. O tom, jak to máme u nás, v Čechách.

„Něco jsem o tom zaslechl,“ říká Ahmed s úsměvem. „U nás je počet beduínských kmenů omezený,“ začne. „Kdysi, když muž pocítil touhu, nechtělo se mu kvůli tomu putovat do dalšího údolí. Docházelo k častým spojením v rámci kmene. To donutilo naše předky zavést tvrdá pravidla. Vytvořili nepsaný zákoník, který uplatňujeme nezávisle na egyptském.“

„Manželku vybírají rodiče. Mají přehled, kolik velbloudů má které děvče z jiných kmenů. Velbloudi totiž určují bohatství. Tak jsem se i já oženil. Ze své nastávající jsem před svatbou viděl jen oči. Vše ostatní bylo zahaleno tajemstvím. Teprve rok po svatbě jsem ji začal od ostatních rozeznávat podle chůze a pohybů.

Tehdy jsme se zamilovali. Dnes máme spolu syna a další dítě je na cestě. Svým rodičům jsem vděčný za jejich moudrou volbu.“ Druhá možnost je riskantní,“ pokračuje.

„Mládenec nesmí cizí dívku oslovit. Přiblíží se, označí místo. Do písku, na kámen položí větévku keře, kterou stočí do kroužku. A odejde. Žena, která se chce vdát, přijde také a přidá stejné znamení. Tím se akt zasnoubení završí. Riziko je, že zalíbení nenastane. A také dívka může být chudá, bez jediného velblouda.

Cesty zpět už ale není.“ „To je opravdu drsné. Co když dojde k porušení pravidel?“ ptám se. „Stávalo se to. I v našem kmeni. Například jeden muž musel od své ženy naléhavě odjet a ona zůstala v domě pouze se strýcem. Do domu přišel cizí chlap a ženu oslovil. Strýc to viděl a nahlásil slovní styk nejstaršímu členu kmene.

Ten odsoudil muže ke dvaceti kopancům do hlavy. Po polovině trestu nakopaný v mrákotách sdělil staršinovi, že má svědka, který může dokázat nevinu. Svědek staršinu přesvědčil a zbytek trestu byl nakopán strýcovi.“

„Přežili?“ zeptal jsem se tiše s obavou. „Měli co dělat, ale nakonec se z toho dostali. I přes tvrdé tresty docházelo k excesům. A proto vzniklo další pravidlo. Pokud došlo ke kontaktu, žena mohla začít křičet. Intenzita křiku určovala výši trestu. Staršina zjišťoval, kdo a v jaké vzdálenosti křik slyšel. Pak to přepočítal na kopance.“

„To je ale opravdu pro muže neúměrně tvrdé!“

„Ano, ale od té doby drasticky ubylo incestů a rozvodů. Existují však určité finty, jak se k ženě dostat, a přitom uniknout trestu. Nezlob se, že ti je neprozradím. Je to naše tajemství.“ Usínám u ohně nesvůj. V noci mě probouzí bolest hlavy a horečka. Jako bych dostal nakopáno. Ráno nemohu vstát. Ahmed se nakloní, podívá se mi do očí a šátrá v batohu.

Ukrajuje kousek hada a podává mi vodu. „Nejdříve se hodně napij, aby ti neublížil jed. Pak maso vlož do úst. Polkni ho rovnou. Nesmíš se ho dotknout zuby. Jinak ti vypadají.“ Napiju se, zakloním hlavu a pomalu spouštím sousto do krku. Chutná odporně. Mám co dělat, abych se nepozvracel. Proklínám Ahmeda, ale on klidně pokládá ruku na mé čelo.

Chuť ustupuje, horečka i bolest mizí. Zázrak! „Ještě chvíli lež, než se ti vrátí síla. Já zatím sbalím věci a vypravím velblouda,“ říká tiše. Probudí mě slunce. Vstávám plný sil. V ohništi leží cosi nepatřičného. Připomíná kus hadru s klikatou čárou. Vykřiknu. Ano, to je kůže jedovatého hada, jehož maso jsem před chvílí pozřel!

Ahmed už mě volá. Je čas vyrazit. Cítím se lehký, plný energie. Skáču po kamenech jako kamzík. Ahmed s Prašivkou sotva stačí. Lezeme na těžko přístupný vrchol. Sleduju Ahmeda, kam pokládá nohy. Nedívám se dolů, abych nedostal závrať, a křečovitě se držím skály. Konečně jsme nahoře. Na jedné straně moře, na druhé nekonečná hradba hor.

V údolí se rýsují kamenné hradby s klášterem. „Klášter svaté Kateřiny. Tam míříme,“ předběhne mou otázku Ahmed. Opatrně sestupujeme po sotva znatelné cestičce v písku. Náhle se Ahmed sehne k zemi.

„To je stopa mého velblouda,“ řekne neomylně. Nechápu, jak si může být tak jistý. „Poznal jsi ho podle té hromádky trusu?“ nadhodím posměšně. Ahmed se nedá vyvést z míry. „Vidíš ta zrníčka soli?“

„Vidím. A?“ „Padají z pytlíku, který mu visí na hrbu. Udělal jsem v něm nepatrnou dírku. Značky pro ty, kdo je umí číst.“ Nevěřícně kroutím hlavou.

„A vedle něj šla moje těhotná žena!“ vykřikuje štěstím Ahmed. Znovu se sklání, počítá, přemýšlí. „Devátý měsíc. Brzy přivede na svět mé druhé dítě. Její krok je těžší, špička boty se noří hlouběji do písku. Prošli tudy tak před pěti hodinami. Musíme si pospíšit.“

„On snad z té stopy pozná i pohlaví dítěte!“ kroutím nevěřícně hlavou. Ahmedova tvář ztuhne. „Další stopy. Muž!“ Po chvíli zkoumání se uklidní. „To je její bratr. Měl v mládí úraz na noze. Tady je zřetelně vidět, jak se jeho krok láme.“ Jdeme dál. Ahmed jako by kráčel s větrem. Já se vleču za ním v prachu jeho kroků. Když konečně usedneme k jídlu, můj kozí sýr je tvrdý jako kámen.

Nepomáhá ani máčení v čaji. Zakousnu se a zub pod náporem praskne. Plivu krev, v ústech mi zůstává jeho torzo. Ahmed přináší lístky neznámé byliny a tře je v dlaních. Jeho špinavé prsty se dotýkají mého kráteru bolesti. Potírají ho chladivým mazem omamné vůně.

„Za chvilku to přejde,“ usměje se. Obava ze zanícení rány se rozplývá stejně jako bolest. Ústa ztěžknou jak po injekci a svět je znovu snesitelný. Před setměním dorazíme k hradbám kláštera. Ahmed mi cestou vypráví o svaté Kateřině. O její kráse a vzdělanosti. O tom, jak byla pro svou křesťanskou víru mučena a sťata.

Jak andělé odnesli její tělo na vrchol hory. Vypráví tak věrohodně, jako by ji osobně znal. V tichu starobylé knihovny zaslechneme společnou modlitbu mnichů. Když venku zahlédnu záblesk světla, zatajím dech.

„Hoří!“ vykřiknu. „Ne, to jen vzplanul keř,“ řekne tiše Ahmed. Běžím k oknu a v hořícím keři spatřím postavu. Plamen najednou mizí. Keř je zelený, bez stopy ohně.

„Dnes už svou ženu neuvidím,“ povzdechne si Ahmed. Noc nás zastihne pod horou Svaté Kateřiny. Sedíme u ohně a já vím, že se naše cesty brzo rozdělí. Chci Ahmeda rozveselit dobrým českým vtipem. Vyberu první, co mě napadne. O zvířátkách. Ahmed pozorně naslouchá.

„Jde táta zajíc se svými dvěma zajíčky do lesa. Po chvíli se vrátí. Mladí jsou počuraní a táta je od hoven.“ Ahmed se začne ošívat. V tu chvíli pochopím, že nesmím pokračovat. Omlouvám se a odcházím na malou stranu. Tak, aby mě Ahmed neměl šanci zahlédnout. Tak, jak to je v tomto kraji zvykem. Vtip dokončím jen sám pro sebe.

A pro tebe, čtenáři! „Máma zaječice spráskne ruce a zvolá. Co se vám proboha stalo? A malý zajíc odpoví. Ty by ses mámo taky počurala smíchy, kdybys viděla, jak si medvěd utírá naším tátou zadek.“ Vyprsknu smíchy. Sám daleko od svého beduínského průvodce. Když se vrátím, Ahmed se na mě usmívá. A já na něj.

Ráno má Ahmed oči zastřené smutkem. Podává mi placku, nalévá čaj, jako by tím stvrzoval konec naší společné pouti. Objetí. Dlouhý stisk ruky.

„Půjdeš tímto údolím. Několik dní. Nikam neuhýbej a dojdeš do Země zaslíbené.“ „Neboj se. Jsi připraven. Všechno důležité už umíš. Já musím za svou ženou.“ Vtiskne mi do dlaně malý balíček.

„Na chvíli, kdyby bylo nejhůř.“

Odcházím. Mávám. A tu se vedle něj zjeví velbloud a jeho těhotná žena. I ona mává. Velbloud se usmívá, jako by znal všechna naše tajemství. Po pár krocích se otočím ještě jednou a vidím jen prázdno. Pusté hory. Ticho. Rozbalím balíček. Skrývá se v něm kousek jedovatého hada. Uložím si ho do vaku a vykročím do Země zaslíbené.

Jdu dnem i nocí, krok za krokem… Náhle stojím ve svém městě před obchodem. Zírám na přeplněné nákupní košíky. Na tváře sevřené starostmi. Radostně se svitkem v ruce odcházím známou cestou k domovu.