Za sněhem do Ugandy

Rwenzori Mountains, to byla odpověď cestovatele Rudy Švaříčka, když jsem se ho ptal které hory jsou na světě nejkrásnější a to byl důvod proč jsem se poprvé rozhodl jet se cestovatelským klubem a s cizími lidmi což jsem si myslel, že se mi jako spousta jiných věcí nemůže nikdy stát😂.

Rwenzori, někde Ruwenzori mountains je poměrně malé pohoří na pomezí Ugandy a Konga, v Kongu je takový menší prales, který zabezpečuje dostatek srážek a tím neuvěřitelně bujnou vegetaci a krásně blátivé stezky, které jinde nenajdete. Dominantou je Margherita peak.

Den 0: Odlet jak to bývá byl hektický a nervózní, systém vydáváni elektronických víz v Ugandě je ve verzi 0.1 a tedy dvěma děvčatům víza neprošla a byly vráceny od přepážky domů, následné hodiny jsme řešili, především oddílová vedoucí Pája a Přéma, partner jednoho z děvčat, Míši, aby se k nám mohli přidat později. Let standard, Turkish, 5 hodin v Istanbulu, moře drahého piva (ale co kdyby to naposledy…) mezi přistání ve Rwandě, kde se někteří z nás pokusili vystoupit a přistání v Entebe, kde jsme se usídlili v baru a zmíněná dvojice řešila jak zbytek dostat do Ugandy, z několika míst dostali odpověď, upravte (zfalšujte) si vízum v pdf writer a my vám tady vízum bez problémů vystavíme. Tedy se Míša rozhodla zaplatit si novou letenku a dorazit za námi s jednodenním zpožděním, čímž to nám zařídila úžasný vrcholový zážitek, ale o tom později.

Den 1: Po rozhodnutí, jak se Míša dopraví a její odvaze podstoupit lehký podvod s vízy, jedeme v ranních hodinách na hotel, kde po upoceném tříhodinovém spánku se malátně chystáme strávit odpočinkový den v hlavním městě Kampale. Začínáme  procházkou a obědem v místním bistru a zjišťujeme, že národní jídlo, různé omáčky z hrášku, fazolí nebo masité s s různými hmotami (banány, brambory a další) bez chuti, ale po smíchání je jídlo celkem fajn. Po obídku jdeme na jedinou UNESCO památku v Ugandě, královský palác oproti kterému je chata Toma Savyera historický artefakt. Pokračujeme do slumu, je to barevné, obyvatelstvo pochopitelně černé, cizinci žádní a překvapivě děti milé, rádi se fotí a zdraví anglicky, cítíme se bezpečně. Závěrem navštívíme jezírko, kde si u místních dáme pár piv a vracíme se na hotýlek kde se snažíme dospat včerejší cestu a už víme že Míša vyráží na cestu a držíme palce aby vše dopadlo dobře.

Den 2: Po ránu vyrážíme(auto bylo v neuvěřitelném technickém stavu, několik zastávek s přehřívající se motorem, z kopce vždy na volnoběh, byli jsme fakt rádi, že jsme dojeli bez úhony) na Koome island, na Viktoriině jezeře, kde je nádherná rezervace s šimpanzi, někteří se narodili zde, někteří byli zachráněni a skoro celý ostrov je jen jejich, sledujeme je přes plot při krmení a jejich řev je trochu zastrašující, krmíme se historkami, co by nám při své síle utrhli první, jestli ruku, hlavu nebo něco jiného, děvčata našla rodnou sestru stejně mladou a krásnou jako ony. Dále jsou tam k viděni varani, barevní ptáčci a krásné výhledy na všechny strany.

Cesta přes jezero trvá 90 min a jelikož jsme si na cestu koupili pár piv, tak jsme cestou zpět objevili český národní zvuk, o sebe cinkající prázdné lahve od piva. V jezeře se nedoporučuje koupat jsou tam nějaké bakterie, které nejsou lidskému organizmu úplně prospěšné. Po obědě u jezera jdeme do místní zoologické zahrady, která je boží, žádní lidi, všechna zvířata vypadají zdravě a vesele. Následně přecházíme do místní botanické zahrady, která je také moc hezká a místní tam pořádají pikniky a naší zábavou je focení pavouků a Přéma se houpe na liánách jako Tarzan. Následný přesun na vedlejší letiště a šťastné shledání s Míšou, kde jak slíbili, nebyl žádný velký problém s vydáním víza. Při podvečerním přejezdu z letiště jsme na přeplněném kruhovém objezdu viděli, jak zloděj z vedlejšího auta okénkem vytrhnul jiné černošce kabelku a zmizel, od té doby jsme si ve městech zavírali okna u auta, byl fakt neskutečně rychlý.

Den 3: Dlouhý přejezd kvalitními (skutečně) auty do Kyanjuki, cestou jsme popíjeli pivko, pojídali sarančata a byla to neskutečná pohoda, cestou jsme projížděli oblast kde byla údajně Ebola, tzn. že během tří hodin jsme stavěli pouze v lese na uvolnění prostoru pro další pivka. Navečer fasujeme holínky (ti co mají velikost 45 a víc si přivezli svoje), sedáky, přilby a další balí náš tým nosičů na cestu a my třídíme co si poneseme, co necháme v kanceláři a co dáme nosičům.

Den 4: ráno v poklidném tempu vyrážíme na první trekový den do SINE camp z výšky 1450 do 2600, cestou fotíme ochotně pózující dětí a pohodovém tempu přicházíme ke vstupu do NP RWENZORI MOUNTAIN NATIONAL PARK, kde nám průvodci ukazují několik chameleonů, což nás nadchnulo, ale byly skoro poslední zvířátka co jsme viděli, dále přišlo dojemné loučení s poslední wifi a signálem a výlet začíná.

Partička se začíná krystalizovat, šéfová Pája má citlivý a pozitivní přístup ke všem členům výpravy, po cestě nám ani nedává moc najevo o kolik by mohla být rychlejší, jinak se neustále směje a rozdává dobrou náladu, jediná kdo ji trochu sekunduje rychlostí je opička Kačka, která je asi nejcitlivější a nejmilejší členkou týmu její hyenka a partner Dan, zvaný hyena, to už je jiná káva, ten umí zabrat jak v pivu, tak v názorech, umí se i mračit, ale šlape odhodlaně nabyt předešlými horskými zkušenostmi, další trochu tajemný je Tom, typický IT man, lehce introvert s velkým foťákem a co se týče výšek a ledovce tak zatím bez zkušenosti.

Největší miláčci a srdcaři jsou Míša a Přéma, oba všechny baví svým veselým vztahem a vzájemnými invektivami, Přéma všechno točí, takže se těšíme na celovečerní film, Přéma všechno počítá a kalkuluje a furt mluví, je to milé a veskrze pozitivní, Míša mluví sice méně, ale vždy trefí hřebíček na hlavičku skoro celá partička se vyžívá v sarkastickém humoru, v čemž je nejlepší Luďa, nejstarší a nejzkušenější matador s nejtrefnějšími poznámkami a největšími znalostmi co se týče nejen medicíny, ale i flóry, který nenápadně z povzdáli dohlížel na svůj životní osud a nejmilejší členku výpravy, Vendy, tak milou, šikovnou a příjemnou ženu by si každý přál, přes veškerá zdravotní protivenství bez jediné stížnosti oběhla celý trek s úsměvem na tváři, já se většinou táhnul vzadu neb jsem odjel totálně rozbitý jak zdravotně tak psychicky, takže takový milý útěk od všedních dnů.

Cesta vzhůru ubíhala skrze různá pralesní pásma (deštný, mlžný, vánoční a dalších několik různých typů lesa poměrně svižně. Jsou pouze dvě trekové cesty skrze Ruwenzori, dvou místních cestovek (tu naši vlastní Australan) a jinými cestami se nedá projít, ta naše má vybudované boudičky na spaní a dokonce i několik obědových altánků. Tuto skutečnost, stejně jako to že máme malou armádu nosičů (třicet) neopomene vždy s úšklebkem okomentovat Luďa, že se stydí a že už nic takového nechce zažít. Na první obědové zastávce, každé ráno dostáváme balíček se skvělým obědem, fakt luxus, zpříjemní Pája přímým zásahem odhozeným ohryzkem přímo do mé makovice, vtipné bylo že to dopředu zahlásila. Po příchodu do boudičky se rychle vykoupeme v potůčku a jdeme na kutě. Vlastně nám vůbec nešlo na rozum proč s sebou taháme holínky, cesta jednoduchá a z nebe ani kapka.

Rozumně, v 9.30 ráno na pohodu vyrážíme do Mutinda campu 3600 mnm. Krása se střídá s nádherou, kytky, prales, barevné stonožky, nádherný prales a občas proskočí větvemi opice. Cestou se díky Přémově výřečnosti dozvídáme od guida, postupně se učíme jména všech tří i hierarchii v jejich týmu, že ti obyčejní nosiči mají 3 dolary na den, první co nás napadlo bylo, kdybychom to věděli přikoupíme nosiče aby nám nesli pivo, ale pozdě, pak tam jsou 3 supernosičí kteří řídí ty obyčejné a pomáhají v kuchyni, kde vaří převáženě guidi a vaří skvěle (vždy i vegetariánská verze pro postižené), supernosiči mají 12 USD/den.

Na oběd zastavujeme na dřevěném chodníčku odkud poprvé vidíme malinkou hnědou srnku a poprvé začíná poprchávat, vyrážíme skrze magický les a už neprší, ale leje, hlína se mění blátu a jsme úplně durch, v největším lijáku, teda už hustým krupobití potkáváme skupinu 12 nosičů kteří v nosítkách transportují vyčerpaného turistu dolů, je zabalen jako pytel a vypadá to naprosto příšerně, tady si uvědomíme, proč jsme dole podepisovali souhlas s cenou za záchranářský transport a nechceme, aby se nám něco takového přihodilo. Helikoptéra tam prý obvykle nemůže, protože prý (nekecali) nahoře prší každý den. Do tábora přicházíme celkem brzy, takže se v podvečer jdeme ještě projít poprvé v holínkách a zjišťujeme co nás čeká. Co se dělo večer nevím, jelikož jsem si myslel že umírám a tiše jsem šel trpět do spacáku.

Den 5: ráno poprvé v holínkách vyrážíme na krátkou etapu do Bugata campu, 4000 mnm. Již předešlý den si hyenka všimnul, že pod jeho bagáží úpí útlá mlaďounká černoška, dokonce mi přišlo že se modlí k bohu, tak část bagáže přebaluje k výkonnějším nosičům, možná mu vadilo že přišla hodinu ostatních a neměl se ddo čeho převléct, ale věřím že má dobré srdce. Dopoledne poprchává a my se bavíme, že je neuvěřitelné, že v blátě dle několika Garmin odborníků dosahujeme průměrné rychlosti 0,8 km v hodině.

Odpoledne nás nabíjí optimismem, jsme kolem 4k a stále bujná vegetace Bugata camp na krásné skále, pod ním úžasné Bugata jezero s viktorinými královskými lekníny a nádherným zasněženým řetězcem hor kolem nás. Svítí sluníčko, sušíme a jdeme na aklimatizační výšvih dle slov climb high sleep low 250 vyškových metrů. Večer nám chlapci slíbí zatopit v kamínkách, což udělají a báječně nás vyudí a to se tolik snažili, pak nám udělali ohníček na zápraží, jsou to neuvěřitelní miláčci. Po tomto dni jsme definitivně pochopili, že nebýt postavených cest a hlavně boudiček na spaní, tak bych asi neprošli nebo mnohem obtížněji, ale určitě bychom neměli kde postavit stany, nikde nebyl čtverečný metr volného, natož suchého místa, tímto i Luďovi přestali nosiči a chatičky vadit😍.


Den 6: vzhůru do prvního sedla, převážně po skále a ocelových schodech procházíme  prvním sedlem Bamwanjara Pass 4450 mnm a kupodivu leje. Do našeho dalšího, Hunwick´s campu 3974 mnm scházíme nádherným potokem, který je opět obklopen neuvěřitelně krásnou krajinou, byť dost mokrou. Cestou si všímáme že jeden supernosič nosí kávový frenchpress pro turisty, se divíme, proč ho nezabalí, odpovědí je že v zavazadlech se vždy rozbije a nechtějí nás ochudit o ranní potěšení. Opět jdeme v holínkách a jsme za to vděční, do holínek ideálně 2 ponožky kvůli odřeninám a zasunout nohavice přes horní okraj tak aby voda nenatekla dovnitř a zároveň aby nohavice chránili horní okraj zevnitř jinak také hrozí odřeniny. Ze začátku jsme se snažili počítat komu kolikrát nateklo do holínek a kdo kolikrát spadnul, závěrem to nemělo smysl, bylo to hodné krát a všichni, tedy guide a nosiči ne, ty chodili bez hůlek a srp rukama v kapsách, a to za všech okolností, asi to nešli poprvé.

Co se týče nosičů, tak těch jsme měli 30, ale žadatelů je 600, jelikož fungují komunitně, tak se je snaží točit, aby měli všichni prostor si vydělat. Guidi mají výbornou angličtinu a celkem velmi dobrý přehled jak místní, tak světový, fajn se s nima povídá. Guidi se obvykle doví 1-2 dny dopředu, že půjdou na trek, nosiči jsou vybráni večer před trekem, celé chodí pouze v holínkách, jen na vrcholový den je potřeba pevná obuv na mačky. Při diskuzích jsme narazili i na téma státního zřízení a šalamounsky nám vysvětlili, že měli 10 let diktátora, ale před 30ti lety ho současný prezident svrhnul a teď není třeba se k tomu vyjadřovat, země ale vypadá bezpečně. Jinak v zemi žijí primárně komunitně, policii sice mají centrální, ale je špatně placená, takže velkou část jak jejich práce, tak i sociální přebírají komunity, což jsou 100-300členné rodinná uskupení která řídí zvolený muž, řeší se tam asi většina potřebných záležitostí jako léčení, péče o staré i mladé, vyhození z komunity atd. zvenku to vypadá jako pro nás historický klanový systém. Guidi když nevodí lidi mají svoje políčka o která se v jejich nepřítomnosti stará někdo z rodiny a dle potřeby najímá pomocnou pracovní síly za cca 1,5 USD za den. Večerní krásné počasí nás láká na další den svými výhledu na nádherná jezírka a poprvé vidíme hvězdné nebe, takže si necháváme zdát sny jako malý Princ.

Den 7: za slunného rána vyrážíme do BC Margherita camp 4500 mnm, krásnou přírodu popisuju každý den, tak už toho nechám, ale je to fakt boží, i ten výběr termínu na konci období dešťů je podle mě nejlepší možný, protože v období sucha prý mnoho blátivých úseků vysychá, i příroda trochu zhnědne a takhle je to sice trochu náročnější a o to krásnější. Cestou potkáváme první camp konkurenční společnosti na romantickém místě u jezírka, zde obídek a kochání a vyrážíme do BC, kousek před BC máme nový typ cesty, kameny a skalky kde naše holínky poměrně dost kloužou, takže pár z nás opět válí jak ….. začíná chumelit s deštěm a přicházíme do BC, které je opět na bezvadném místě. Ubytovací boudičky jsou celkem pro 14 cestovatelů a jelikož nás bylo 9 tak občas měl některý páreček manželské ubytko sám pro sebe. Postele celkem slušné občas trochu proleželé, většina týmu měla spacáky 600 +, dá se obejít i s 300. Navečer cvičení s Jumarem a vázání prusíku na sestup, prusík lepší umět dopředu a stejně tak mít i zkušenost s pevnou obuví a mačkami.

Den D, osmý, 1.00 budíček a vyrážíme ve 2.00, když jsme šli spát tak namrzlo, ale v noci celkem solidně pršelo, takže pěknou změklou břečkou nahoru, nahoře už normální kvalitní sníh i na ledovci, což nám usnadnilo postupu vzhůru i dolů, jelikož jako každý výstup nevede přímo ale dle terénu nahoru a dolu. Ledovec v moc pěkném stavu málo trhlin, dvě místa zajištěná fixy, skupinky 3 plus guide a svižně vzhůru. Díky Míšiným problémům s vízy přicházíme o den později a jednoznačně se to vyplatilo, tak nádherné vrcholové počasí jsem snad nikdy nezažil, jasno nad mraky a při příchodu začali probleskovat paprsky slunce skrz nádhernou nízkou oblačnost, fantazie. Nahoru jsme vyběhli za cca 3,5 hoďky. Prostě boží den a úžasné výhledy.

Po hoďce kochání se jdeme na sestup, ten jak to bývá už je trochu únavnější a člověk zapomene některé nepříjemné výstupové části, ale lehce po deváté jsme byli v BC, odpočinek, přebalit zavazadla, napapat a zpět tou samou trasou jako včera do Honwick´s campu, cestou koupací přestávka u konkurenčního campu a romantického jezera a za proniknuvšího deště vyčerpaní, ale šťastní přicházíme do campu. Lije úplně příšerně, nikomu se nechce z boudičky ani na záchod, každý den je pro nás svým počasím trochu překvápko, a to jsme si mysleli, že nás už čeká jen pohodový sestup.

Den 9: Celou noc lilo, ráno už jen prší chystáme se do sedla Hunwick´s pass který je již pod sněhem, cestu do sedla si radostně užíváme, prší jen trochu a endorfiny štěstí ještě přetrvávají, v sedle jsme za chvilku a silnější část výpravy se rozhoduje, že si cestu trochu ozvláštní výstupem Wiesmann, což lehce přes 4600 mnm, s tím, že všichni máme holínky a v noci nechumelilo cca 20 cm sněhu, naše slabší skupina pokračuje běžným trailem, kde díky sněhu nosiči několikrát zabloudí a my zjišťujeme, že místo jednoho slíbeného sedla překonáváme tři, ale už je nám to celkem jedno, začíná pršet a zase klesáme, stoupáme, brodíme se a myslíme na parťáky nahoře, aby se v pořádku vrátili, protože tam by jim nikdo nepomohl.

Když jsme v posledním v pořadí čtvrtém sedle , tak se mi dost uleví je vidět Pájina červená pláštěnka, tak jsou snad všichni v pořádku, je to pro mě trochu emotivnější jelikož mi díky podobnému bezva nápadu zemřeli dva kamarádi, léčitelný úraz, ale v místech odkud byl obtížný transport, poslední toto léto. O to větší byla radost je vidět unavené, ale v pořádku a spokojené. Cestou dolu se ještě všichni nechtěně vykoupeme v různých potocích a sestupových říčkách, ale spokojení a zdraví přicházíme do posledního kempu, Kiharo camp 3588 mnm, kde nás čeká překvapení.

Jak jsem psal na začátku o ceně za nosiče a pivo, tak jsme si následně objednali 30 do tohoto posledního campu a byli tam, bomba. No všechny jsme vypili i poslední zbytky různých viceprocentních životabudičů, o vše jsme se podělili s guidy a supernosiči, a všichni jak to bývá zářili štěstím.

Den 10: Probouzíme se do úžasného ráno, svítí sluníčko, holínky jen do oběda, prostě krásný závěr našeho treku. Kvalitu jídla už nemusíme vyzdvihovat, ale chlapci posunuli laťku zase o něco výš. Už předešlý den jsme bylo údolí plné ohořelých stromů, z požáru před 10 lety již notně obrostlých mechy a lišejníky. Jdeme zbrusu novou cestou, otevřenou před 2 mi lety, kolem nádherných vodopádů zase zpět přes všechny typy pralesa jen nepoměrně rychleji, oběd skvělý, většina se přezouvá do tenisek na což se všichni nosiči dívají s mírně zvednutým obočím, docela by mě zajímalo co si o nás myslí, nebo raději ne😂.

Během už skoro zbylého seběhu jsme potkali obrovskou, cca 80cm dlouhou žížalu, jinak už jsme se potkali u vstupu do NP, kde nás pobavili tím, že stránka kam jsme se zapisovali a platili vstupné 250 USD/osoba se ztratil a s tím nejspíš i zmíněné poplatky, naštěstí po nás nechtěli. Následoval rychlosestup do místa startu, kde jsme zahájili asi nejlepší párty roku 2022. Ještě jsme stihli, vybalit, přebalit, předat USD poděkování celému týmu, kterému Pája poděkovala tak krásně, že polovina plakala, včetně nás všech. Pak už Přéma vyndal svůj reprák předvedl, jak to umí rozbalit český dýdžej. Dle loučení to vypadalo, že takovou párty v životě nezažili, v nejlepší přestat a přesun do hotelu. Každopádně parádní párty.

Den 11. Brzy ráno, 6, po rychlé snídani, každopádně dle služeb to vypadá, že v hotelech žijí hloupější černoši než na horách, obsluha tragická. Vyjíždíme do NP Queen Elizabeth, kde vidíme spoustu zvířat na živo, lvi, sloni, prasata, buvoli atd. v rámci parku jsme ještě navštívily sopečné jezírko, kde období sucha těží sůl, každý člověk až 80kg/den prostým rozprašováním slané vody, pak přilehlá tržnice pro turisty a nákupy, někdo pochopitelně v přilehlém baru😱. Krátká, ale krásná návštěva rybářské vesnice nás zásobila jak krásnými obrázky, tak příjemnými rybáři. Následoval přesun na říční projížďku na člunu, pozorování ledňáčků, jsou fakt božský, pár krokodýlů, hromada slonů a několik hroších kolonií, zde jsme se přivzdělali, že se dělí dle velikosti stáda na školky, školy a univerzity a v každém stádu je pouze jeden dospělý samec, chudák.

Často u nich byli buvoli, kteří se s nimi kamarádí, krokodýli prý občas jedí malé hrošíky. Lodní výlet jsme pochopitelně završili českým národním zvukem. Rybí oběd, a ještě jsme tam stihli zařadit Tomův vysněný výlet na šimpanzi ve volné přírodě. Průvodce a strážce jsme rozladili svými žabkami, na začátku výletu se tvářil dost nevrle, myslel si že ta drobná bláta neprojdeme, po hodině viděli jsme několik šimpanzů z dálky a byli jsme nadšení, nicméně ke konci prošel ještě jeden dvakrát kolem nás na vzdálenost ruky a bylo super, ještě se tam válel na cestě a předváděl různé pózy, no paráda. Když jsme se vrátili k autu byl průvodce s AKčkem už náš skvělý kamarád. Pak už jen večeře ve městě, pár piv, balení a hají.

Den 12. Zabalit vypadnout, ale co to pár zavazadel přebývá, Pája rozjela pátrací akci a cesta zpět byla zpestřena komu to patří, zabalili nám to omylem při závěrečné párty a patřilo to jiným turistům, cestou zpět předávka jinému automobilu a vše se snad v pořádku dostalo majitelům. Cestou zastavíme na tržnici, drobné nákupy a letiště.

Upocená noc na letišti odlet, přílet dojemná loučeni a mráz.

Stálo to za to, trek není až tak náročný, hodně prší, ale etapy jsou poměrně krátké, mimo vrcholového dne a aklimatizace super rozvržená, takže člověk se průměrnou fyzičkou a rozumnými zkušenostmi, připraveni do deště s tím nebude mít velký problém, je lepší být zdravý😊.

Děkujeme Honzovi Bajerovi za super blog a účastníkům výpravy za fotky z Ugandy :)